PF 2013

Pozor !!! Fotky !!!

Tamara se po více než roce rozhodla aktualizovat svoje album na Picase - takže pokud někoho více táhnou fotky než moje plkání může se před odkaz vlevo nahoře dostat ke spoustě fotek, které Tamara „nahrnula na web“ z našich letošních cest. Snad jí to vydrží a budou přibývat další :)

Rotorua aneb gyógyfürdő na Novým Zélandu

Máme za sebou první výlet mimo Auckland. Jednalo se o naši klasiku, píchnutí prstem do mapy (do oblasti půldenního dojezdu autem od místa bydliště), půjčení auta, booknutí hotelu na jednu noc a veškerý zjišťování informací se dělo až po cestě.
Šlo o jen o takovou rychlovku tam a zpátky a tak není o čem se moc rozepisovat a nechám spíš pro změnu promlouvat fotky. Až po výjezdu z Aucklandu jsme začali řešit přesnější trasu a možný zastávky. Krajina jihovýchodně od Aucklandu, kterou nám bylo se dolů do Rotorui ubírati, vzdáleně připomíná Českomoravskou vysočinu. Jen chybí dotek zemědělského pěstování a kolektivizace. V podstatě nevidíte pole a rovinu nebo snad terasovitá pole, všechno jsou kopečky a kopce porostlé pastvinami pro ovce a především hustými lesy. Mimochodem Nový Zéland má prý největší počet ovcí v přepočtu na obyvatele. Touto malebnou krajinou jsme se protáhli do přímořského města Tauranga, přesněji do přidruženého městečka Mount Maunganui. Chtěli jsme se původně podívat k moři, ale naši pozornost zaujal velkej kopec n konci poloostrova, na kterém se městečko rozkládá. Odměnou za náš „horolezecký“ výstup byly krásné výhledy na moře i město. Pak už jsme svištěli rovnou do Rotorui. Hned první, co nás tam praštilo do nosu, byl obrovskej smrad zkažených vajec. Je v tom městě téměř všudypřítomný a my pomalu začali zjišťovat, že Rotorua je jedním z lázeňských center Nového Zélandu a jedno z turisticky nejnavštěvovanějších míst. Některé zdroje uvádí dokonce, že vůbec nejnavštěvovanější. Celé město leží na přírodních vřídlech a skoro každý lepší hotel se chlubí soukromou lázní u každého pokoje. Ani náš nebyl výjimkou a tak jsme po menší prohlídce města pozdní večer (pořád držím hodně posunutý režim - spánek mezi cca 3 ráno a polednem) strávili převážně v našem vpravdě „královském apartmá“ naložení v horké a smradlavé, ale určitě super léčivé, vodě :) Druhej den jsme dost výrazně zaspali check-out z hotelu a tak bohužel nemám z ubytování žádnou fotku - škoda, fakt to bylo super. Den jsme pak začali několikahodinovou prohlídkou "Termálního světa divů“ - jedná se o velmi zajímavou oblast jedné z vulkanických pánví Nového Zélandu s velmi živou geotermální aktivitou. Nebudu zacházet do detailů - kdo by měl zájem může se podívat například na oficiální stránky - Wai-O-Tapu Thermal Wonderland. Ale v praxi to pro laika znamená, že prochází divokou krajinou kdežto se to hemží temnými krátery s bublajícím smradlavým bahnem na dně, bezednými dírami, z kterých vychází temné dunění, jezery s vařící vodou všech možných barev, barevnými horkýmy prameny a podobnými přírodními divy. Znaveni hodinami prozkoumávání tohoto zázraku jsme se pak vrátili do Rotorui a zbytek dne proleželi v jednom z místních lázeňských center přímo u jezera a nahřívali si kosti v horkých bazénech, vzpomínali na Széchenyi a přemítali o zásadních problémech lidstva (a taky našich vlastních malichernostech). Pak jsme si ještě skočili na oběd do jedné z nejvyhlášenějších restaurací v Rotorui. Přestože na Zélandu mají služby velmi vysokou úroveň a jednalo se o restauraci tak vyhlášenou, že šlo skoro o 8. div světa - jídlo nestálo za moc - inu i tady občas asi lidí zhřeší na dobrou pověst. Ale atmosféra tam byla výborná. Den předtím jsme si výborně pošmákli v malý kavárně uprostřed ničeho u prašené cesty. No a pak už jsme to „napálili“, v podstatě všichni pořád jezdí 100 km/h - ať na okresce nebo 3 proudové prázdné dálnic, to je prostě oblíbená rychlost místních řidičů, noční krajinou zpátky do Aucklandu.
Zázrakem nám vyšlo skvělý počasí a celej víkend bylo krásně - říkám zázrakem, protože za oknem je zase deštivej hnus, a nevypadá to na změnu.
No raději zavzpomínám na ten víkend a hodím sem těch pár fotek.

Po cestě do Taurangy - kousek od města Waihi jsme objevili tyto malebné vodopády. Bylo sice horko a voda velmi čistá, ale tak studená, že jsme koupačku nedali.

Výhled z Mount Maunganui.

Tentokrát výhled na město.

Jedna z vulkanických děr - hodně jich má jména související s peklem a ďáblem a je fakt, že pokud bych si měl představit jak vypadá vchod do křesťanského pekla nic lepšího než toto bych nenašel. Obrovské černé díry v zemi, z nichž se valí sirný zápach, horké páry, duní z nich podivné zvuky a bublá v nich černé bahno.

Některé úkazy jsou však mnohem barevnější - červnou tvoří prvky manganu a železa.

Ale vládne převládají zeleno žluté odstíny síry. Mimochodem kousek od tohoto místa jsme potkali toho ostraváka, kterej s náma jel asi před měsícem z letiště. Neskutečná náhoda, koukali jsme na sebe jak „zjara“ - zakotvil nakonec v Tauranze a na stejnej den si naplánoval výlet Wai-O-Tapu.

Koupání je kupodivu všude zakázáno :)

 Takže jsme museli do „Polynéských“ lázní.

Kdežto jsem si zase uvědomil jak rád se válím v horkých lázních :)

Jarní kropící konve a „nudná“ statistika

Za okny stále zuří jarní velmi nevlídné počasí - poslední tři dny visí nad Aucklandem obří kropící konev. Navíc to vypadá, že je bezedná. A jelikož sem to včera nevydržel a šel sem se v něčem podobným proběhnout (tady se obecně běhá za jakéhokoliv počasí) tak dneska to asi proválím v posteli, navíc se o mě asi pokouší Tamařin víkendovej bacil :)

Todle máme poslední dny za oknem pořád. Auckland si hraje na Soul a jeho období dešťů :)

Mám tak čas na příspěvek s troškou statistiky. Měl sem ho napsat už v Austrálii, ale nějak mi to nevyšlo. Po Soulu byla Austrálie a Hervey Bay samozřejmě úplně jiným světem a jedním z aspektů, v kterých se to projevovalo nejvíce, byla hustota obyvatel. Hned v Hervey Bay jsem strávil nějakou dobu hledáním různých statistický údajů (přiznám se, že obecně mě to dost baví) a vylouplo se několik zajímavých čísel. Jelikož teď mám na příspěvek víc času, uvedu víc statistik pro srovnání.

U větších měst se v poslední době uvádí nejméně dva údaje o počtu obyvatel. Jedním je město samotné, možná by se to spíš dalo nazvat vnitřním městem a druhým je počet obyvatel celé metropolitní oblasti, která města obklopuje a srostla s ním v jeden obří celek.
Tak a teď už ta čísla, počet obyvatel je v milionech obyvatel a hustota v obyvatelích na kilometr čtvereční.

Jižní Korea
Počet obyvatel celkem - 49 mil
Soul město - 10,5 mil - hustota 17 000 - větší hustotu mají většinou města v rozvojových zemích
Soul metro - 25 mil - tím pádem 2. největší metropolis na světě za Tokiem, které má přes 30

Česká republika - 10,5 mil - hustota 130 
Praha - 1,2 mil - hustota - 2 500 
Brno - 0,4 mil - hustota - 1 600

Austrálie - 22 mil  - hustota 3 :DDD
Hervey Bay - 0,078 mil - hustota 22 - tedy oproti Soulu až nepředstavitelnej rozdíl
Melbourne - 4 mil - hustota 1 500

New Zealand - 4 mil
Auckland město - 1,4 mil - hustota 2 900 - čili Auckland je v podstatě srovnatelný s Prahou - i když pocit z něj mám pořád spíš brněnskej - centrum je relativně malé a od něj dál se táhnou nedozírné pláně rodinných domků se zahrádkama

New York město - 8 mil - hustota 10 500
New York metro - 19 mil

Londýn město - 8 mil - hustota 5 000
Londýn metro - 13 mil

Čísla jsou z Wiki, World Factbook, ČSÚ a podobně. Ovšem různé zdroje uvádí různá čísla, někdy sem si spíš vybral průměr. Takže to berte, abych tak řekl, jen jako lehký nástin situace :), který vydupala moje zvědavost.

Video post 10 aneb velkej kopec s dírou nahoře

Počasí tento víkend překonalo i ty nejhorší předpovědi a v podstatě celej víkend bylo hnusně. Studený vichr, zima (ehm - no mezi 15 a 20 stupni) deka z mraků a místy déšť, no psa by nevyhnal. Tamara to vyřešila jednoznačně, nabrala hned v pátek takovou tu nachlazenou chřipku a tak se poslední dva dny doma kurýruje. Bruslit se nedalo kvůli větru a různejm akcím v přístavu, takže pokud sem chtěl ven, nezbylo mi než se pustit do prozkoumávání místních krás pěkně pěšky. A když už pěšky tak do přírody :) Inu v nouzi vezmu za vděk i chůzí do kopce. Navíc tady kousek od nás se právě jeden příhodný kopec vyskytuje.
Jmenuje se Mount Eden a jedná se, jak v Aucklandu jinak, vlastně o sopečný kráter. Celý Auckland je postaven na mnoha stále činných sopkách (bez výbuchů ovšem). Kráter Mount Eden byl při výbuchu sopky částečně zasypán takže výsledkem je velkej kopec s takovým ďůlkem nahoře, jakoby tam spadl obří golfovej míček. Vrcholek je 196 metrů nad mořem a jedná se o nejvyšší přírodní vrchol v blízkém okolí (2. nejvyšší v celém regionu Aucklandu). A přesně tam jsem se vydal. Cestu sem navíc zvolil přes nejstarší a krásně udržovaný park v Aucklandu - Auckland Domain, který je pro změnu opět na sopečných vyvřelinách, ovšem už jiné sopky. To je jakoby ta prví půlka videa. Celý video sem ovšem střihnul hodně nakrátko, jak bylo hnusně, tak toho stejně nebylo až tak moc vidět a představu kopce s kráterem snad vykreslí dostatečně.
A navíc se tam asi ještě aspoň jednou podívám, až bude lepší počasí a Tamara nebude každej 5 minut smrkat. Takže možná ještě nějaká fotka nebo video bude.

Z nějakýho záhadnýho důvodu mi nejde vložit toto z YouTube přímo sem. Takže na YouTube se na něj dostanete přes tento link.

 Mount Eden video na YouTube. 

Kulinářské zázraky

Co se jídla týče tak Auckland je rájem pro vegetariány. Tamara se tu může konečně plně kulinářský resuscitovat po masové náloži v Soulu. Všechny restaurace tu mají vegetariánská jídla, a je tu velký výběr již hotových jídel pro vegetariány. O jednu takovou pochutinu z obchodu se musím podělit - vegetariánské masové kuličky mě mezi regály notně rozesmály.

A pak tu mám ještě jeden kulinářský zázrak. Máme na ulici japonskou restauraci, kterou nám už doporučovala naše bývalá domácí. Včera jsme si tam zašli a já si objenal nějaký nudle s vepřovým masem, jejich specialitou jsou malé japonské ražniči, ale ty začínají grilovat až od šesti večer takže jsme se museli spokojit s obyčejnou japonskou nabídkou. No moje nudle, tuším „raman“ se to jmenovalo, byly velkým překvapením. Jednalo se v podsatě o masový vývar s nudlema, v kterém byl namočenej na proužky rozkrájenej řízek. Měl sem to asi vyfotit, hned když mi to donesli, ale chvíli mi trvalo, než jsem pochopil o co jde. Opravdu klasickej řízek, plátek čuníka ve strouhance, rozkrájenej na proužky, namočenej ve vývaru s nudlema (když to donesli byly ty proužky u sebe, takže to vypadalo, že v polívce plave celej řízek). Obojí bylo výborný, skvělej silnej vývar a výbornej libovej šnycl, jen to servírování bylo velmi netradiční, strouhanka samozřejmě promočená skrz na skrz. Každopádně sem si pochutnal a s Tamarou jsme rozvíjeli teorie, jak na takovou kombinaci někdo přijde. Zvítězila Tamařina teorie nešikovného kuchaře, kterýmu prostě jednou spadl řízek do polívky a začal to nabízet jako novou specialitu. Ještě dodám, že Tamara si objednávala také nudle ovšem v bramborové vegetaránské verzi a donesli jí obdobu toho, co jsem měl já. Neměla masovej vývar, ale nějakej zeleninovej a místo řízku v něm plavaly klasický bramborový krokety.  

Stěhování, pár postřehů a fotek

Tak máme za sebou stěhování. Už nemáme k dispozici zahradu, krb a velkou kuchyni, ale máme vlastní byt. No byt, byteček, no byteček - vlastně takovej „studentskej kutloch“ v univerzitním ubytovacím komplexu. Takové koleji, kde jsou ovšem menší bytový jednotky volně k dispozici k zakoupení nebo pronájmu. Stav ubytování odpovídá abych tak řekl „studentskému typu života“, ale pokud chceme bydlet sami a v centru nic jinýho nám nezbývá. Teď jsou tu velký letní prázdniny a tak máme spíš štěstí, že spousta studentů je pryč a je možný si ty jejich „nory“ pronajmout celkem levně na léto. Ze stěhování snad jen dva postřehy - bývalá paní domácí se mě jeden večer ptala, jestli se těšíme na stěhování nebo jestli jsme nervózní - vůbec sem netušil, co odpovědět. Drkocání se někam s kufrem už mi tak vrostlo po kůži, že to beru jako zcela běžnou součást života. A druhým postřehem je srážka s „realitní kanceláří“. Měl sem toho v životě hodně co do činění s realitkama, realitníma agentama, povětšinou vlastně agentkama, a považuju celej realitní byznys za neskutečný parazitování, šmé a osoby pracující v tomto oboru mírně řečeno za „verbež“ s, z pro mě nepochopitelných důvodů“, velkým sebevědomím. Naše realitní agentka jako by „z oka“ vypadla těm českejm, co sem poznal, těm maďarskejm nebo španělskejm. Nos mírně nahoru, absolutně přemrštěnej pocit vlastní důležitosti, chození pozdě na schůzky, a v neposlední řadě tučná provize (ok ta v Maďarsku odpadá). Za pár minut prohlídky bytu, pak předložení okopírovanejch smluvních formulářů a !!!! poskytnutí telefonních čísel !!!! na společnosti, kde si my sami vyřídíme připojení elektřiny a internetu - 300 NZD jen to fikne. Fakt sem byl z tý realitky zase úplně hotovej. Mohl bych popsat ještě dalších několik příhod a rozčílit se ještě trošku víc ... ale nebudu si kazit nedělní večer - navíc jelikož s tou realitkou ještě budeme pár věcí řešit budu si šetřit nervy.

No, ale všechno zařizování, provize, nakupování povlečení, přihlašování elektrické přípojky a podobný věci stály za to. Konečně mám fakt pocit, že bydlíme ve městě. Na předchozí adrese, která byla jen mírně na okraji užšího centra sem to tak prostě necítil. Všude tam byly obrovské rodinné domy a zahrady, takže sem měl vždycky večer pocit, že se z města, kde jsem strávil den vracím domů někam na venkov :)

Tady na týto adrese sme fakt už v centru, do malýho obchůdku pár kroků od nás se v podstatě jezdí výtahem a na hlavní štráse je to 10 minut vycházkovou chůzí, o bruslích ani nemluvím. Takže paráda. Navíc jako bonus máme celkem pěknej výhled z okna na přístav a zátoky a protější ostrovy - viz fota. Jako všechno má naše nový ubytování plusy a mínusy, ale ten výhled, samostatnost a především poloha přebíjí všechno a já se zcela nepokrytě tetelím blahem, že zase bydlím ve městě. Ten sem neměl od opuštění Soulu a už mi to dost chybělo.

Jelikož hodně tohoto týdne se točilo okolo stěhování pořád mám pocit, že sem z Aucklandu zatím moc neviděl. Ale už se klubou takový první obecnější dojmy. Stále trvá pocit, že Auckland je velmi přátelské město. Vedle toho je to město velmi multikulturní, asi i víc než třeba Melbourne. Je tu obrovské množství přistěhovalců ze všech koutů světa. Je tu obrovské množství asiatů, arabů, indů a překvapivě i dost čechů. Tak tak, už jsem jich tu pár na ulici potkal (bez kontaktu) a jak jsem zjistil na netu funguje tu živá komunita čechů a slováků, to platí pro celej Zéland, která má například i svou českou školu (v jiném městě). Převažují asi číňani, můžete tu dostat na ulici například noviny v čínštině, pak jsou tady přímo asijský supermarkety, nebo i markety specializovaný jenom na japonskou kuchyni. Do toho jsou tu samozřejmě namíchání původní místní Maorové, takže tu na rušných místech vzniká opravdovej jazykovej babylon a národnostně-kulturní všehochuť. Atmosféra je tu velmi otevřená takže musím říct, že se mi ten mumraj líbí.

Auckland je taky městem jachet a lodí, od luxusních patrových jachet po malé lodičky, od obřích výletních lodí po malé kocábky pendlující mezi ostrovy jako městská hromadná doprava. Velkou část města tvoří dlouhý přístav, který začal nedávno procházet obrovskou rekonstrukcí, plánovanou na několik desítek let dopředu. Celá ta námořní linka Aucklandu jde zcela mimo mě, takže víc o ní psát asi nebudu, ale Auckandu se neříká „město plachet“ jen tak pro nic za nic a spoustu toho najdete na netu. Možná ty „parkoviště“ jachet někdy vyfotím, ale jinak mě to na projížďky po přístavu a do lodního muzea moc netáhne. Ale v jedné z opravených a zrekonstruovaných částí přístavu trávím spoustu času mezi kužely a tak už podle příjezdů a odjezdů některých lodí dokážu solidně měřit čas :)

Dalším, i když o hodně menším fenoménem, je tu běhání. Je tu spousta joggistů a rekreačních běžců všech úrovní. Což mi připomíná, že si chci jít ještě zaběhat dneska. Běhá se především kolem moře, zaprvé je to tam pěkný a za druhý jelikož je Auckland postavenej na sopečným poli, vlastně desítkách kopců, z nichž každej je nebo byl sopka, tak jak nejste u vody jste v kopci. Každopádně běžce potkáváte na ulici v kteroukoliv denní dobu, v kterékoliv části města, výhodou je, že například řidiči jsou zvyklí, že po ulici mezi auty kličkují udýchaní maratonci, kteří si nechcou čekáním na červenou rozhodit dýchací rytmus, a dávají jim přednost. Vůbec se tady dost chodí na červenou a přechází mimo přechody. Auckland má dost špatně vyřešenou dopravní infrastrukturu a vznikají tady ve špičkách neskutečný dopravní zácpy a čekací doby na přechodech jsou extrémně dlouhý. Mimochodem městská hromadná doprava je tu dost špatně řešená, čert, aby se v ní vyznal, v zácpě stávají i busy, čekací doby jsou dlouhý a autobusová síť dost řídká. Takže jsou všichni v autech. Avšak i přesto se Auckland umisťuje vysoko v žebříčcích měst podle kvality života. Prostě tu dopravu vynahradí jinými službami.

Obecně máme pocit, že Auckland není nijak zvláštní, extrémně zajímavý město. Není tu super architektura, není extrémně velký, není historicky až tak významný, ale je tu prostě moc příjemně. Je tu bych řekl velmi dobře vyvinutá, rozsáhlá a velmi živá scéna noční života, ale to nás osobně až tak nebere. Mě trošku Auckland pořád připomíná Brno, i když má větší počet obyvatel než Praha. Ale je tu takový dost jasně daný, malý centrum, kde to žije a pak takový ospalejší předměstí. No, ale možná, že ještě poznáme i jiný stránky. Teď nás v tomdle bytě čekají další dva měsíce, takže času na to bude dost.

Jo a výlety do přírody snad taky nějaký budou, mají tady levný auta v půjčovnách, tak se i někam chystáme. Ale velký „vandry do přírody“ (jižní ostrov) plánujeme až na únor. Ale k tomu se ještě dostanu - v podstatě nikdo totiž nechápe, že když už jsme se dostali na Novej Zéland tak teď chceme strávit skoro 3 měsíce v Aucklandu, místo toho, abysme už lezli někde po horách jako kamzíci.

Sakra už je pozdě, zase poběžím za tmy. Tak už jen pár fotek.

Panoramatickej pokus tabletem v přístavu v místě kam chodím bruslit.

Druhej panoramatickej pokus - tentokrát i s „postavenou řadou“. Na těch obřích dřevěných lehátkách se na slunci velmi dobře lenoší. Celkově toto místo považuju za nejlepší místo na slalom bruslení, na jakým sem kdy měl tu možnost bruslit.

Jedna ze stěhování - čekání na taxi před domem.

Fotka stará asi 10 minut - náš aktuální výhled z okna na přístav - převážně jeho nákaldní část. Tam někam teď vyrazím propotit triko.

Hudební tip

Rychlá poznámka na jiné než cestovatelské téma. Chtěl bych upozornit na jeden velmi příjemný hudební počin, který může zajímat veškeré fanoušky starého dobrého hard 'n' heavy. Nedávná spolupráce dua Tony Iommi a Ian Gillan - projekt Who Cares, se spoustou hostů a místy netradičních aranží starších věcí. Vřele doporučuju.

Apríl v listopadu ...

Sobota 3 v noci, tedy vlastně už neděle ráno, a já bloguju ... tak to vypadá, když se člověk snaží udržet si denní režim. Časovej posun tu máme 12 hodin a tak vlastně makáme od 9 večer do 5 do rána. Jako vše to má své výhody a nevýhody. Chvíli nám trvalo si na to zvyknout a udržovat to teď o víkendu je velmi divné, ale nespornou výhodou jsou ty v podstatě volné dny. Například víkend se nám změnil z klasického - 3 volné noci a dva volné dny na příjemnější - 2 volné noci a 3 volné dny.

V Aucklandu se nám hodně zalíbilo a už si malujeme, že tu zůstaneme až do konce ledna. Přestože v podstatě nikdo moc nechápe, proč chceme zůstávat ve městě, když jsme na ostrově plném přírodních krás, vlastně všichni by nás hnali do hor na tůry někam na jižní ostrov. Nevylučujeme, že se tam dostaneme, ale určitě to bude až v létě - tedy v lednu nebo únoru. Teď poznáváme a užíváme si město. Probíhá tu obrovská rekonstrukce přístavu a doků, které se mění v moderní společenskou čtvrť plnou restaurací a dalších míst ke společenskému vyžití. Ještě se k těm dokům určitě dostanu jindy, protože je to podle mě jedno z nejlepších míst, na jakých sem kdy bruslil - pro „nás slalomáře“ je to učiněnej ráj - škoda, že sme tu asi sami. I další naše aktivity jako běh nebo plavání se točí kolem doků a tak se poohlížíme po jiném ubytování. Nebydlíme špatně, ale přece jen by nás to táhlo víc do centra. Navíc jsem tu v dost prudkým kopci, což je pro nás bruslaře dost nepříjemné v obou směrech, dá se to zvládat, ale kolečka dost trpí. A taky jsme zjistili, že bysme mohli bydlet citelně levněji než bydlíme teď. Na jednu stranu je to škoda, protože máme fakt příjemnou paní domácí, krb - po letech sem zažil nahřívání se u krbu za sychravýho odpoledne, zahradu a krásnej výhled v parádní čtvrti - ale prostě každej den ráno vyrazíme oba do města a vracíme se večer, až si oba užijeme někdy společných někdy vlastních aktivit (Tamaru to táhne do knihovny, mě spíš do přístavu na brusle a oba nás to táhne na bazén - nově zrekonstruovanej, velmi příjemnej komplex - opět se k tomu snad někdy dostanu). Ale právě ten výhled sem chtěl krátce (opět se mi to nepovedlo) blognout. Je tu jaro a to tady v Aucklandu znamená naprosto nevyzpytatelné počasí. Kdykoliv může přijít bouřka a kdykoliv může začít pražit slunce. Z celýho týdne, co jsme tady tuším jednou nepršelo a fakt nikdy nevíte, kdy to přijde. Už 2x sem byl na kost a tak mám většinou batoh do města plnej různých typů oblečení, pro všechny možné eventuality. Nicméně to počasí s sebou nese úžasný změny v atmosféře města a ulic, velmi rychle se tu střídá barevný nádech mraků a vůbec venkovního světla. Párkrát sem se pokusil zachytit to foťákem, právě od našeho domu a dva kousky dávám na ukázku - jsou to abych tak řekl nejméně nepovedené fotky :)

Právě někam pod tu věž by se nám líbilo se přestěhovat.

Fotograf ze mě asi nebude, ale snad máte představu ...

Video post 9 - Fraser Island

Tak mám tu konečně pár pohyblivejch obrázků z výletu na Fraser Island - jelikož sem nad tím videem strávil neskutečný mraky času nechce se mi už moc rozepisovat o ostrově samotném. Navíc video mluví samo za sebe a net je plný informací a super krásnejch fotek. My navíc výlet pojali převážně odpočinkově a do žádnejch větších akcí se nepouštěli. Mně se naprosto nejvíc líbilo na tý dlouhý pláži kousek od našeho ubytování, když zapadalo slunce. A nejzajímavější pro mě byl ten písek. Věděl sem samozřejmě, že jedu na písečnej ostrov, ale až tam mi došlo, co to vlastně znamená. Tam není hlína, půda, kameny, jíl - nic takovýho - jen písek. A z toho písku sou tam kopce, koryta potoků, břehy jezer, prostě všechno. Ten písek je tam zvláštní v tom, že udržuje vláhu a navíc ten ostrov sedí na obrovských podzemních zásobách sladké vody, takže je tam například deštnej prales. Místy to tam vypadá jako ráj na zemi ... ale je to fakt trošku jak z jiné planety, přijdete si jak mravenec na pískovišti :)

No a teď už konečně to video .... 

Auckland - první dojmy

Tak v Aucklandu jsem teď cca 24 hodin, takže to bude velmi čerstvé a vezmu to krátce. Máme za sebou zatím první několikahodinovou projížďku (brusle) městem a jeden větší nákup. Takže interakce s místníma zatím není mnoho, ale přesto to vypadá na velmi příjemné a přátelské město. To by byl zcela první dojem a pocit z města. Několikrát nám různý lidi říkali, že to tak je a fakt je to první dojem nás obou.  Například hned po příletu jsem měl problém s tím, že na nás nečekal objednaný taxík - asi kvůli tomu zpoždění letadla (ano dával sem jim číslo letu) - a jedna paní se hned nabízela, že nás odveze. Bydlela asi 1km od našeho domu, takže jsme nakonec zvolili cestu minibusem s více lidma, který nás odvezl až domů, ale i tak to bylo od tý paní velmi milé. Mimochodem v tom minibuse sme potkali prvního čecha na našich cestách - ostravák, z Irska (7 let), který se sem teď rozhodl přiletět zakotvit.
Po načerpání energie v novém domově - mimochodem obrovskej haus - trošku ošuntělej vevnitř a plnej krámů - k ubytování se dostanu snad v některým dalším příspěvku podrobněji. Tady jen jedna rychlá fotka z ulice.

Náš pokoj je vpravo dole pod verandou - prosvítají tam otevřené dveře.

Druhým dojmem - především mým ovšem je, že ač je zde kolem 1,5 milionu lidí - je to pořád trošku díra. Ale velmi příjemná - asi jako větší Brno. Nicméně já se tetelím blahem, že jsem zase ve MĚSTĚ. V Hervey Bay bylo sice krásně, teplo, slunce, moře, zahrada, bazén, pes, plaveckej areál, místo na bruslení ... ale prostě bejt tam ještě o tejden dýl tak si koupím rýč a du někam zrejt nějaký pole bych ještě stihl zasadit. Teď si užívám zase město - domy, ulice, chodníky - už jenom tu trošku smogu od aut na křižovatce :) Vysoký baráky, centrum, muzea (zatím jen zvenku), kina, jídlo na rohu, rasová změť, asijský jídelny, na hlavní ulici spousta lidí ... prostě paráda - hned se cejtím jako doma. Fakt mi to strašně chybělo, posledních asi 14 dní v HB už jsem to trošku řešil :)

Třetím dojmem je, že to tu má velkou úroveň (až na rychlost a datový limity internetu - ale holt v těchto světových končinách je prostě internet stále na pekelné úrovni - už jsme si zvykli, doby rychlých připojení maďarskýho UPC jsou jen vzdáleným snem) a přesto je tu levněji než v Austrálii. Dá se zajít si na „k činkovi“ na jídlo nebo si dát za pár australskejch gumovejch (maj stejně jak Australani takový pogumovaný bankovky) čmrdlíků výbornou masalu od indů. Jsou tu non-stop jídelny a celkově to vypadá, že město v 8 večer neupadne do kómatu.

No a zatím posledním dojmem - leč velmi silný a žel naprosto fyzickým je, že je tu zima. Přes den kolem 18° C, pošmourno, k večeru mlhavo, v noci to má klesnou i pod 15 °C. Žádnej velkej výkyv, ale klepeme tu pěkně vekou kosu. V pokoji není topení, co v pokoji, v baráku vlastně není topení. V obrovským obývaku je sice krb, ale ten se asi nepoužívá a pak jsou tam malý olejový kamínka na elektřinu. Tady totiž není nijak krutá zima, nejsou tu mrazy (průměrný zimní teploty jsou kolem 8 °C) - takže oni to topení asi moc neřeší a prostě se otuží nebo oblečou. Tamara řikala, že nikdy jí nebyla větší zima než v zimě v Portugalsku, kde je podobná situace. A jelikož jsme plánovali být jenom teplých místech od odletu z ČR tak nejsme na takový počasí ani moc vybavení a sedíme tu v dekách a já asi spotřebuju hodně teplý vody na rozmrzání. Možná to vypadá jako rouhání, když vidím teploty v ČR, ale věřte mi, že jít takhle z 30 na 15 °C ze dne na den je fakt peklo :)

Vlevo pátek Hervey Bay - vpravo neděle Auckland.

Celkově ten začátek vypadá velmi slibně, město je každopádně hodně zajímavý, a pokud bude všechno klapat je možný, že tu strávíme i víc než jeden měsíc takže snad bude i nějakej materiál na blog.

A nedají si říct a nedají ...

Než se dostanu k prvním dojmům z Nového Zélandu mám tu jednu naši klasickou perličku z přeletu Brisbane -> Auckland. Po úmorné pětihodinové cestě busem (protažený rozlučkový večírek v Hervey Bay) a předraženém obědě na letišti (krabička nudlí za 17 AUD (ale byly výborný)) jsme se rozvalili na celkem pohodlných pohovkách - letiště v Brisbane bylo takhle v sobotu odpoledne poloprázdný a je tam kupodivu k dispozici spousta pohodlnejch sedaček - čekali na náš o hodinu a půl zpožděný let. Zadívali sme se na film a po 2 hodinách čekání sme se skoro na poslední chvíli vypravili k odbavení. Normálně se vždycky odbavujeme hned po příchodu, ale díky zpoždění letadla nebylo možný se odbavit hned při příchodu a tak jsme pak zkysli u toho filmu. No a při odbavení pro nás měla slečna z Quantasu jedno již známé překvapení - do Aucklandu Vás odbavit nemůžu, protože nemáte letenku ven z Nového Zélandu. Bez letenky ven prostě nemůžete dovnitř. I zahudrovali jsme nad vlastní leností číst si informace o destinacích kam míříme takříkajíc dopředu, zavzpomínali jsme na Madrid, kde se nám navlas stejná věc přihodila při odletu do Peru a začali sme horečně řešit možnosti. Nakonec jsme s notnou pomocí ochotné paní z kanceláře Quantasu zakoupili nejlevnější možné letenky z Nového Zélandu do Austrálie, u nichž je možnost je zrušit a žádat náhradu ceny. Mimochodem nejlevnější je vždycky letět o vánočních svátcích. Přes pár drobných potíží jsme nakonec všechno stihli, prošli veškerejma pasovkama a biologickejma kontrolama a dneska už si na Quantasu zažádali o zrušení letenek a vrácení peněz zpátky na účet. Sem hodně zvědavej kolik se mi vrátí zpátky. Takhle zpětně si odnáším dva poznatky - Pavliku sakra přečti si občas něco o tom státě kam se chystáš, především si zjisti, co potřebuješ k tomu, aby tě tam vůbec pustili. Druhej poznatek - letecká společnost Quantas má úroveň - parádně s námi vyřešili situaci, během letu měli výborný servis a dneska se tvářili (po telefonu), že nám opravdu vrátí celou částku. Mimochodem tehdy s Iberií jsme situaci řešili podobně a ti nám vrátili cca o 50 EUR na letence míň. Uvidíme, kolik si nechají Australani.

Krátce z Kufru

Mám tu jen rychlou aktualizaci naší situace. Jelikož se nám nepodařilo sehnat v Melbourne cenově dostupný ubytování v námi kýžené lokalitě (pro představu - sháněli jsme volnej pokoj - tzn. sdílení bytu s někým - a náš strop byl 1 200 € / měsíc) rozhodli jsme se opustit Austrálii a vyrazit na Novej Zéland. Během dvou dnů se nám podařilo sehnat ubytování v Aucklandu (převelice už se těším do města - Hervey Bay je slušná vesnice a je tu příjemně pohodovej život (když nemusíte 12 hodin denně pracovat:), ale já se bez města cejtím jako ryba na suchu a takhle dlouho mimo město sem nebyl ani nepamatuju), takže jsme přehodili letenky a příští týden v neděli brzo ráno bysme měli přistát v Aucklandu. Melbourne mě trošku mrzí, chtěli sme se tam vrátit a určitě by se nám tam zase zalíbilo, ale prostě to ubytování tam je průšvih.

Takže nás čeká poslední víkend tady v Austrálii a ten strávíme nakonec přece jen na ostrově Fraser Island. Minulej týden sme si řekli, že tam nepojedeme vůbec, až tak nás tento přírodní div nelákal. Pak nám domácí nabídli to kempovací vybavení, tak jsme o tom zase přemýšleli - ale my fakt nejsme zrovná přírodně založení a tak nás nakonec kempování spíš odradilo. Navíc já po pracovních stresech chci klid a pohodu a relax, což u mě rozhodně neznamená rozbíjet někde stan, shánět dřevo na oheň, v noci odhánět půlkilový pavouky a pořád řešit auto - v čemž se s Tamarou shodujeme. Takže jsme se rozhodli, že na závěr našeho pobytu v Austrálii si uděláme výlet takříkajíc pěkně po „buržoustsku“ a rozhodli sme se pro výlet typu - starejte se o nás :) Takže máme veškerý servis s odvozem z Hervey Bay, ubytováním v komplexu Kingfisher Bay a nedělní projížďkou po ostrově. Teď se tam fakt těším :)

Kingfisher Bay Resort

Korejská kuchyně

V Hervey Bay se podle plánu a očekávání nic zvláštního neděje. Kromě toho, že nás tady po ulici honí agresivní straky plyne život velmi poklidně. Mimochodem straka je jedno z mála zvířat, které pozná samo sebe v zrcadle (ne, pes se nepozná). Já jsem navíc konečně (včera) dokončil ten obrovskej monstr projekt a mám chuť na 14 dní si lehnout a  nic nedělat (vydržel sem to asi 10 minut). Tak se znovu vrátím do Soulu bych splnil již pradávný příslib příspěvku zaměřeného na korejskou kuchyni, která mi tak chybí - pod obrovskou panikou a se srdcem v krku jsem přes australské celníky (všem před náma otvírali i toaletní taštičky) propašoval jednu tubu korejské pálivé pasty na maso (právě v tašce s toaletníma potřebama) a ta už mi dávno došla, takže teď zbývají jen fotky a slina na jazyku. I když koukám, že některé naše přímo opulentní abych tak řekl, žranice sem vůbec nevyfotil ... no než sem pár těch fotek hodím tak snad „pár slov úvodem“ :)
Jak jsem už naznačil dříve jídlo patří neodmyslitelně ke společenskému životu  v Koreji a řekl bych, že má obecně mnohem větší význam než třeba u nás. Což není nic divného, protože u nás se aspoň podle mých zkušeností na jídlo a stravování moc důrazu neklade. Vě většině zemí, které jsem měl možnost poznat hraje jídlo větší roli než u nás. No, Korejci, tedy přesněji Jihohokorejci, jedí rádi a jedí hodně. Což ovšem na nich není vidět. Za pár dní tady v Hervey Bay sem viděl víc tlustých lidí než za celé 3 měsíce v Soulu. Oni nechodí poklábosit na pivo jako my nebo na víno nebo kafe, ale jdou klábosit a utužovat přátelské vztahy k pořádné poraci vepřovýho masa. Celý styl stravování je tomu patřičně uzpůsobený. Všechny stoly, skoro ve všech restauracích, mají uprostřed grilovací desku, rošt nebo něco podobného. Buď s využitím plynu nebo žhavého uhlí prostě rozpálí kus železa :) Porce a ceny na lístku pak nejsou uváděny v množství pro jednu osobu, ale nejméně pro dvě, mnohdy pro čtyři osoby. Korejci nechodí na jídlo sami, když sem šel na jídlo sám, měl sem někdy problém dostat vlasně „poloviční“ porci. Takže typicky zasedne skupinka 4 Korejců ke stolu a objedná jedno hlavní jídlo a vedle povinných úvodních příloh, které jsou v každé restauraci mírně jiné (stálicí všude je kimči, k tomu se ještě dostanu), pak ještě nějaké vedlejší jídlo, případně druhý chod. Jídlo pak přistane na tom grilovacím roštu, kde zůstává teplé a místní berou večeři nebo oběd jako společenskou událost a dlouhé hodiny klábosí a společně ujídají ze všeho, co je na stole. Stejný systém funguje, i když je osob u stolu více, třeba 12 - naobjednává se hodně jídla a pak vlastně všichni jedí všechno. Většinou 2 - 3 osoby se starají o obracení masa na roštu a ostatní se „jen vezou“ :D A jestli vás zajímá placení, tak je to velmi jednoduché. Restauratér vyjede celkovou útratu stolu, včetně veškerého pití (a toho bývá hodně), částka se podělí počtem osob a všichni přispějí rovným dílem bez ohledu na to, kolik kdo snědl, co objednal nebo kolik toho vypil (což už je zajímavější, protože například pivo je trošku dražší a někdy někdo vypije 4 piva a jiný si nedá vůbec a stejně se dělí rovným dílem). Dýško se nikde zásadně nedává, Korejci vůbec nechápou proč by někde někomu měli dávat nějaký dýško a dost jim to v ostatním světě vadí, takže počty jsou to většinou velmi jednoduché a rychlé.
Soul je plný restaurací, dlouhé ulici s jedním barem vedle druhého šňěrují každou čtvrť a část města a všechny restaurace a masové bary jsou přes oběd a večeře pořád plné. Myslím, že například u nás se mnohem častěji jí doma. V Soulu se chodí ven, navíc ceny potravin v obchodě jsou trošku vyšší než u nás, ale ceny jídla v restauraci (asi i díky hromadnému servírování) jsou nižší. Já si například ani nepamatuju, že bych například během studia na gymplu jídaval v restauracích. Výjimečně možná, ne častěji než 1 za měsíc. Kdežto v Jižní Koreji jsou podniky v klasických dobách plné náctiletých, abych byl přesný, plné všech věkových skupin. Prostě zcela jiný přístup ke stravování. Nicméně je fakt dlužno dodat, že to jídlo tam vyjde mnohem levněji. Navíc se nedává to dýško a ve všech restauracích je samozřejmostí voda zdarma, takže člověk nenechá v podniku dvojnásobek kvůli 2 matonkám (to mi u nás fakt neskutečně vadí). Zajímavé taky je, že příliš nekolísají ceny mezi lepší restaurací u turisticky nejnavštěvovanějšího paláce a zapadlou sklepní místností se 4 stoly někde dál od centra. Mají sice luxusní drahé restaurace, ale ty jdou krásně poznat a jasně to avizují dopředu, navíc luxusní a drahé znamená v drtivé většině - Evropské - pizzeria, španělský tapas, irská hospoda atp. Místní korejská kuchyně je všude levná. No a teď už snad ty fotky ...

takhle vypadají klasické předkrmy - přistanou vám na stole aniž byste si něco objednali 

todle „mlíko“ je klasický korejský víno - chutná trochu jako šampaňský a je po něm velikej bolehlav (nejen), na což jsme byli dopředu před konzumací upozorněni :)

Žhavé uhlí v míse uprostřed stolu je velmi klasický systém.

Stejný stůl, na uhlí už je rošt s masem (čím jiným taky, Jihokorejci v podstatě nic jiného nejedí :)

Todle bylo nějaký kuře naložený ... ta roura nad roštem je odsávání. V mnoha masových barech dostanete zástěru ke stolu případně máte možnost se při odchodu postříkat takovým tím rozprašovačem na kytky v němž je bůhvíco, abyste nesmrděli mastnotou.

Na obrázku je "mandu", to sou korejský národní těstoviny. Takový plněný taštičky. Tudle malou restauračku sme měli kousek od domu a kupoval sem si tam často mandu právě od tý paní, která je tam denodenně "šoulela". Syrový mandu se pak udělají v páře nebo vodě a někdy se pak ještě usmaží. Náplně i těsto bývá různé, ale samozřejmě dominuje maso a pálivé chutě.

Klasické polední jídlo v resturaci – tady si přesně pamatuji cenu - 16 000 wonů tedy asi 270 korun.

Takhle vypadá americkej burgr po jihokorejsku - jednou sem ho zkusil  - byl to asi nejdražší, možná druhej nejdražší (po Tel Avivu) burgr, kterej sem kdy jedl - tuším, že byl kolem 200 korun - byl dobrej, ale samozřejmě zbytečnost.

Další obědová klasika pro dva - napravo místní specialita "bulgogi" - kořeněné, smažené hovězí na tenké plátky troškou zeleniny a strouhaných ořechů - často se podává i v podobě vývaru - těch sem snědl přehršel.

A korejská klasika největší - kimči - jedná se o naložené čínské zelí (někdy je tak naložený už vlastně kvasí) - pořádně okořeněné čili a jiným kořením. Dostanete ho všude, od obchodů po poslední restauraci a já se do něj zcela zamiloval. Většinou pálí jak ďas a poznáte jak dlouho už je naložený. Podle mě je lepší, když je čerstvější, ale možná ještě nejsem ten pravý fajnšmekr.

Tomuto místní říkají "korejská pizza" (mimochodem ve slově pizza vyslovují všichni bez výjimky ta dvě ZZ pouze jako "č") - je to nicméně taková těstová placka plná masa a všeho, co zrovna kuchařům nebo kuchařkám spadne z ruky.

Todle bylo jedno z nejlepších hovězích mas, nicméně tady se přiznám, že sme si cenově trošku naběhli, už zvenku vypadala restaurace trošku nóbl a tak jsme nakonec museli běžet do bankomatu (nejel jim terminál na karty).

Další velká klasika, prostě maso a zelenina v míse/pánvi a systém, každej si sní, co si nabere :)

Ovšem vévodí maso přímo na gril/rošt. Todle byla velká párty s místníma po jedný soutěži v bruslení. Bylo nás v tý restauraci asi 30 a šlo o velkou žranici :)

Todle je z jednoho masovýho baru, kousek od bytu, platí se za vstup (voda zdarma, ostatní nápoje se platí zvlášť) a v pultech s různými masy, máčkami, saláty a mořskými potvorami si pak nabíráte čehož hrdlo ráčí a vše jde na gril. Naprosto  nejoblíbenější je natenko nakrájená slanina, která na roštu ztratí krvavou barvu a zhnědne :) Té si všichni nabírají hory a vím proč  - je to strašně dobrý :)

P.S. Všechno maso a jídlo bývá hodně mastné (ze slaného popcornu v kině doslova kape olej, a je výbornej) a nejí se brambory vůbec - pro mě fakt zcela ideální kuchyně. Nechápu, že při těch kvantech, které Jihokorejci snědí nejsou tlustí - ale fakt nejsou, holky jsou jak lusk a spořádají té slaniny požehnaně. Prej hodně sportují taky sme viděli reklamy na prášky na hubnutí, kde na obrázku Před bylo 47 kilo a Po bylo 42 :DDD

P.P.S. Teď už je noc, ale začátek příspěvku sem psal ráno a moje radost, že sem přežil 4 měsíce pod kladivem toho velkýho projektu netrvala dlouho - právě sem se dozvěděl, že se do něj ještě budu muset ponořit na pár dní, ch jo (vina je na straně klienta, který poslal špatné podklady:((( 

Video post 8 - parky u řeky

Tak sem se dneska vrátil do Soulu, alespoň na pár hodin střihu tohoto videa. Konkrétně k řece Han a do parků na jejích březích. Kilometry parků a cyklostezek a pěších stezek a cest a travantejch ploch a jezírek a samozřejmě všudepřítomného betonu se táhnou obou březích řeky a jsou rušnou společenskou tepnou města. Chodí se do nich jak nezávazně bavit – rozuměj posedávat, popíjet nebo grilovat, tak za kulturou – tedy do divadla, na výstavy nebo na koncerty případně do autokina, a samozřejmě za sportem. U sportu vede jednoznačně cyklistika, která u Han řeky opravdu kvete. Většina cyklistů nechala určitě spoustu peněz v cykloobchodě, a skoro všichni mají šátky nebo nějaké masky přes obličej, takže v kombinaci s černejma brýlema vypadají jak ze sci-fi filmů a zezačátku sem se jich párkrát lekl. Pak jsou v parcích hřiště na basket, fotbal, několik okruhů na rychlobruslení, koupaliště a všudypřítomný posilovací a protahovací stroje, který využívají převážně senioři. No a nesmím zapomenou na tichý blázny, ehm tedy rybáře a různý jiný vodní sporty, především vodní lyže. Jednoduše myslím, že každý si přijde na své.

Toto video jsem střihl ze dvou dnů a doplnil ho 2 záběry z vyhlídkové věže tyčící se na kopci nad Soulem jako gigantická jehla. Původně sem z ní chtěl udělat samostatný video, ale v den, kdy jsme na ní byli nebyla zrovna ideální viditelnost (ta byla za ty 3 měsíce málokdy), a tak mám dost málo materiálu. První půlka videa je z 18 km dlouhého výletu na bruslích ve všední den. I těch 18 km je jen menší část té „poloviny“ (jeden břeh) parků a určitě by šly naplánovat projížďky i kolem 100 km. Náš korejský domácí říkal, že jezdí okruhy okolo 90 km jen v parcích podél řeky. Jak se tak koukám na právě tuto část videa hodně si uvědomuju o jak subjektivní pohled na město se jedná. Tamara by vystříhala úplně jiný záběry. Mě ty obrovský mosty a nadjezdy a spletitý dopravní uzly vysunutý na 30 metrovejch pilonech neskutečně fascinují. Celá řeka je po obou stranách lemována vysunutou asi 8 proudovou dopravní tepnou, takže ty parky a cyklostezky jsou zčásti pod touto betonovou pergolou a dostávají tak velmi nevšední ráz. Veškeré mosty, tedy prostory na břehu pod nimi, jsou využitý jako místa k odpočinku a setkávání. Jsou pod nimi hrozny těch posilovacích strojů a lavičky. V létě, když bylo tropické vedro nebo pršelo, tak právě pod mosty se cyklisté osvěžovali nebo sušili a ostatní cvičili. Koukám, že v mém videu je více těchto míst než například travnatých luk s keříky a sadů. Holt nedělám video pro cestovku, ale vzpomínám ... jen ještě dodám, že parky jsou posety veřejnými toaletami, fontánkami s pitnou vodou a stánky s občerstvením a potravinami. Veškerý komfort vždy ne dále než pár kroků od vás.

I večer zůstávají parky plné lidí, ale jejich atmosféra se výrazně mění – aspoň tak jsem to cítil. Více zábavy a relaxace a méně sportů. Více barev a zvuků, beton se topí ve tmě a břehy se zdvojují svými odrazy ve vodě. Měl sem ty parky trošku raději v noci, asi kvůli těm barvám. To přes den šedivý město se na noc dokázalo rozzářit světly všech barev a mně se prostě ten noční převlek líbí o trošku víc. Noční část videa je točená na asi 7 kilometrech, převážně v části kam jsme chodili pravidelně běhat. Je o poznání „pomalejší“ a bohužel není natočená ve společenské špičce, která je tak kolem 8 hodiny večer. Bylo to točený v neděli, po pravidelné sobotní prodloužené večeři s místními bruslaři a tak jsme byli oba trošku pomalejší a trvalo nám chvíli dostat se z bytu. Takže to co vidíte, je už doznívající večerní ruch někdy kolem 10 v noci.
Celkově se mi opět zdá, ne nezdá, jsem přesvědčenej, že se mi podařilo zachytitu tu atmosféru jen malým zlomkem, třeba i ten bude stačit.

A teď už nechám slov a nechám všechno na mírně delším videu.

P.S. Ano, to autokino je na místě tý skútrový autoškoly z některýho předchozího videa a přes den tam bývaj i motokáry, celá ta část tam slouží jako velkej „cvičák“ pro veškerý motorový vozidla, trošku dál je dopravní hřiště i pro autobusy. No a v noci tam najedou párečky s autama koukat na filmy. Ti uprostřed můžou pohodlně sledovat pohodlně dva naráz :)

Pracoviště

Musím se ještě podělit o „jedno z pracovišť“ Křeslo ve volném obývacím prostoru. Jedná se o jednu z nejpohodlnějších pracovních poloh (a jedno z nejpohodlnějších křesel), jakou sem kdy zažil :) Dořešit to ještě nějakou menší pracovní deskou a externím monitorem, je to naprostej ideál. Rozhodně by to byla cesta, pokud bych si zase někdy zařizoval dlouhodobější pracoviště.

Jen asi budu bojovat se spánkem :)

Sochařina

Jen krátce bych chtěl upozornit na a podělit se o úžasný sochy jednoho dobrýho kámoše. Konečně má svoji stránku, kde má spoustu svých prací, tak ji dávám k dispozici k nahlédnutí. Velmi se mi jeho práce líbí, třeba zaujmou i vás.

Jan Zelinka a jeho sochy z písku

Prý je tady v Melbourne nějaký festival těch soch, škoda, že sem nepřiletí ... má totiž psa :DD

HBMD nebo Hervey Bay modelový den

Do zapadákova na Autralským pobřeží jsme chtěli převážně kvůli slunci, moři a relaxu. A vypadá to, že HB je přesně tím, co jsme měli na mysli. Už minulý týden se nám vykrystalizoval jak mi říkáme modelový den. To je naše osobní označení pro den, který k naší velké spokojenosti prožíváme velmi často. Jestli jste viděli film Groundhog Day tak se jedná o něco na ten způsob. Vše začlo tím, že jsme objevili parádní místo na bruslení hned u moře. V parku u místní promenády neboli „esplanade“. Tak se jmenuje ulice vedoucí kolem parku u pláže v každým druhým Australským městečku na pobřeží. Tato espalanade bývá „tepajícím“ centrem osady a ani zde tomu není jinak. No a právě v centru této naší „živoucí tepny“ města, hned naproti nejrušnější restauraci s velkou pivní zahrádkou, stojí v parku přístřešek s naprosto špičkovým povrchem pro bruslení. Jedná se o něco mezi autobusovou zastávkou a altánem, ale přesný význam a účel stavení nám zůstává skryt. Jinými slovy, netuším proč a nač to tam stojí. Přístřešky s barbecue stoly, lavičky a jiné vybavení parku je všude okolo. Prostor je sice o trošku kratší než bychom potřebovali - nepostavíme celou řadu kuželů, k úplné spokojenosti chybí asi 7 metrů, ale na dvě zkrácený tréninkový řady vedle sebe je tam místa dost. Tímto místem jsou tedy převážně určeny naše dny. Chodíme si sem pravidelně zabruslit a pak skončíme na pláži. No a právě tento dvojboj je nutnou a jedinou podmínkou - modelového dne :)

Naše další aktivity se pak hodně točí okolo místního bazénu, který máme asi 10 minut chůze od domu. Je to příjemné „koupaliště“ s plaveckou padesátkou a 25 metrovým bazénem pro seniory, rehablititaci a slabší plavce (takže ta 50tka je dopoledne pořád prázdná). Obecně je celý areál velmi spoře navštěvovaný, takže dopolední čtení a lenošení pod palmami je velmi příjemné. Navíc cena za vstup je na Austrálii nečekaně lidová a s permanentkou je vstup doslova takříkajíc za hubičku. Prostě není špatný bydlet tak blízko plaveckýho bazénu. Nikdy sem to nezažil a velmi se mi to líbí.

A myslím, že tady můžu popis našich aktivit v Hervey Bay ukončit, protože ničemu jinýmu se moc věnovat nehodláme. Snad jen sledování filmů a venčení psa. Celkově mi přijde, že oproti Soulu máme hrozně moc volnýho času. Dobře tu spíme, spánek byl v Soulu fakt špatnej, ani jeden sme nemohli spát, odpadají hodiny ve veřejné dopravě, takže mi přijde, že máme proti Soulu tak o 4 hodiny delší den. Jde převážně o ty hodiny procivěný do stropu v Soulu, kdy jsme nemohli usnout. No takže času dost, sportovních možností taky (výborně se tu běhá) a hodláme toho využívat dosytosti. Dneska teda odjíždí naši domácí na dva týdny do Thajska, takže nám tu nechají psa a domácí kino, abych tak řekl, k volnému použití. Přestože soužití s domácími je překvapivě lehké a zcela bez problémů, celkem se teď na těch asi 17 dní těšíme.

A přece vlastně ještě jedna věc k Hervey Bay. Mají tady dvě velké turistické atrakce. Velryby, který sem každoročně připlouvají kvůli rození mláďat a největší písečnej ostrov na světě - Fraser Island. Obojí prý stojí za to vidět. Ani jedno z toho nás ovšem nijak zásadně nepřitahuje a obojí je relativně drahý špás. Velryby, konkrétně se jedná o keporkaky, neboli velryby hrbaté, vjdou asi na 250 AUD za nás oba (1 AUD je cca 20 CZK). Za své peníze nastoupíte na loď, která vás s hordou dalších velrybchtivých turistů odveze dále od pobřeží rovnou mezi velryby. Zaručeně je uvidíte a budete je mít na dosah ruky a budou prý všude kolem vás, jedná se prý o velmi nevšední zážitek. Jejich velikost vás pry donutí k filosofickým myšlenkám o vlastní nepatrnosti. Fraser Island je pak asi 125 km dlouhý písečný ostrov, který je díky unikátnímu podloží porostlý vegetací. Po jeho obvodu se táhnou „nekonečné“ písečné pláže sloužící jako dopravní tepny a místa odpočinku.Ve vnitrozemí jsou pak skryta kouzelná křišťálová jezera. Dva dny na Fraser Islandu, což je prý úplný minimum, na to, aby z něj člověk něco viděl pak vyjdou asi na 400-500 AUD za dvě osoby. Zatuto částku vám půjčí terénní auto s pohonem na 4 kola, naučí vás základní techniky řízení na písečných plážích, dají vám povolení ke vstupu na ostrov (celý ostrov je přísně chráněnou rezervací) a trajektem vás tam převezou. U auta i pobytu na ostrově se platí za každý den. Na ostrově jsou pak místa, kde se dá kempovat, stan a vybavení by nám půjčili domácí, což jsou ostřílení kempaři a trekaři. No přemýšlíme pořád, který z těchto turistických pamlsků zvolit ... vypadá to na ten ostrov, řekl bych někdy ke konci pobytu v Hervey Bay.

No a tímto bych asi ukončil veškerý zpravodajství z Hervey Bay, víc tady toho nebude, a v dalším příspěvku se snad vrátím na chvíli zpátky do Soulu .)

Jedna z oblíbených spacích poloh „našeho“ psa (kříženec anglického mastifa a rhodéského ridgebacka).

Zde probíhá téměř každodenní práce na „korejském stylu“ (moc to nejde, ta pláž vedle je silně demoralizující)

Tady to končí  :)

Takhle vozí tvrdí rokeři pivo na oslavu Tamařinejch narozenin - vezu tzv. „slab“ piva - což je 24 pack - krabice obsahující 24 třetinek (0,375 l)  piva. Tedy 18 piv (hostili jsme i domácí) - z obchodu z alkoholem k nám domů je to asi 3 km, místy do kopce, a dotažení té bedny považuju za jeden z největších výkonů, jaký sem kdy na bruslích učinil.

Skoro mě tu i baví plavat.

V angličtině se tomu řiká „conundrum“ a slovník to překládá jako „zapeklitý problém“

A právě takový problém poslední dva dny řešíme ... tento příspěvek bude takovým pomocným (pro nás) shrnutím našich úvah, nic zásadního se nedozvíte :) Nachyluje se nám konec prvního týdne v Hervey Bay a musíme pomalu začít řešit další plány ... a to je právě kámen úrazu. Nějak nemůžeme vymyslet kam dál.
Prapůvodně jsme si tak nějak mysleli, že budeme pokračovat z Austrálie do Jižní Ameriky, určitě zpátky do Limy a pak, že by se vidělo. Nicméně všechno nám značně zkomplikoval můj milostný vztah se Soulem. Já se tam prostě na jaře chci vrátit a Tamara už přestává být hlasitě proti :)
To ovšem znamená, že Jižní Amerika je nereálná, protože letenky tam jsou dost drahé - ač se to nezdá ono je to šíleně z tý Austrálie daleko. Já pořád trošku žil v dojmu, že je to kousek, asi jako přelet Atlantiku z Evropy do NY, ale je to mnohem dál. Jedním směrem by to šlo, ale vracet se pak zase zpátky sem nebo do Asie by už bylo hodně drahý. Prostě Peru a spol. škrtáme. Ovšem návrat do Soulu připadá v úvahu až někdy v dubnu, nejdřív tak konec března. To znamená, že teď musíme „přečkat“ půl roku někde jinde. V Hervey Bay je sice dobře, dovolenková nálada, ale dýl než těch 6 týdnů to asi nepůjde. Určitě jsme chtěli do Melbourne, ale není možný bejt tam 5 měsíců, Austrálie fakt podražila, i místní říkají, že posledních pár let se tu nestoudně zvedly ceny (a mají pravdu). Jeden můj přítel (zdravíme nohejbalový velmistry) nadhodil Auckland na Novém Zélandu, my kdysi Nový Zéland úplně škrtli, protože tam není město a příroda nás netáhne, ale teď se nám to nezdá až tak jako špatnej nápad. Převážně proto, že ubytování je tam znatelně levnější než v Melbourne, kde je právě ubytování šíleně drahý. Samozřejmě mluvím o čtvrtích, kde chceme bydlet, v centru a blízkém okolí. Žádný okraje. Z cenový hlediska je dokonce teď Novej Zéland levnější než tady Austrálie ... ale zase tam nic není a Auckland vypadá fakt jako velká díra (což zase kdysi potvrdila jedna naše známá podnikatelka v textilním průmyslu).
No a pak jsme tak ještě přemýšleli o tý JV Asii, kam mě to vůbec netáhne, ale prostě jelikož nic jinýho blízko není (kde by bylo teplo), tak jsme vyškrtali pár velkejch měst a zbyl nám Bangkok. Pro ten samozřejmě nejvíc hovoří ceny, protože tam je převelice levně a už za měsíc bychom měli zpátky cenu letenek.

Pořád tak nějak kombinujeme Melbourne, Auckland a ten Bangkok, všechno má svá pro a proti a už se nám líbí i plán zkusit všechna tři města. Takže už i rýsujeme plány odkud kam a zase zpátky. Jelikož teď už v tý Austrálii sme tak to vypadá na to Melbourne, pokud sežene ubytování za rozumnou cenu a pak by se vidělo. Řekl bych ten Bangkok taky klapne, ale já osobně tam nechci letět dřív než příští rok. Taky do konce roku musíme aspoň na otočku kvůli vízu Austrálii opustit (vízum platí na rok, ale můžete se v kuse zdržet jen 3 měsíce). Takže to možná bude Melbourne do konce roku, pak Auckland a pak Bangkok.  Ale stát se může všechno.

Pokud byste měli nějaký tipy, postřehy, zkušenosti nebo rady a moudra vřele je uvítáme ... jsme teď fakt trošku zacyklení - i když to Melbourne jako první destinace je už skoro jistý. Myslím, že tak do 14 dnů bude jasno, aspoň na tento rok. Mimochodem to plánování „kam dál“ je na celým „cestování“ jedna z nejlepších věcí. Skoro tak dobrá, jako momentální pocit, že nevím, kde budu za měsíc :)

Hervey Bay prvním obrazem

Tak mám tu prvních pár fotek z našeho usazování v Hervey Bay. Najíždíme poklidný, sportovně-lenošný (stále v mém případě prací protkaný) režim. Parádně se tu běhá - uznávám, že ten vzduch je proti Soulu lahodnější - a je tu i pár solidních míst na slalom na bruslích. Jelikož jsme v zátoce tak moře je bez vln, surfování tedy bohužel nehrozí. Ale přišly konečně krásný slunečný dny - dneska nebe bez mráčku a mělo by to vydržet.

Todle sou zatím jen rychlý momentky "přes rameno" ... jestli bude čas, snad budou i lepší fotky.

Pláž máme asi 10 minut tam (a 15 zpátky) na bruslích.

Psa máme pořád doma :) Jelikož naši domácí příští týden odjedou tak se o něj budeme 14 dní starat. Snad nezhubne :)

Od Budapešťské Opery, přes Bránu míru v Soulu až na parkoviště u fotbalových hřišť na kraji Hervey Bay :)

Klokani a spol.

Musím jen krátce a v rychlosti - protože práce se valí jak "vichr z hor".

Se slzou v oku (v mém) jsme opustili Soul ve čtvrtek brzo ráno a dlouhým, ale bezproblémovým přeletem přistáli v pátek ráno v Austrálii. Páteční dopoledne sme strávili na pláži, bylo krásně a po dlouhé době sme se zase vyřádili v moři, odpoledne sme pak strávili u těch známejch, kterejm sme před 3 rokama, pomáhali stavěc na zahradě pec (podrobnosti ve starším příspěvku zde). Tentokrát už jsme pec plně využili a upekli v ní mnoho dobrý pizz :) Připadal jsem si přitom jako šéfkuchař někde v Itálii a konečně sem pochopil proč je pizza v restauraci tak dobrá, kuchař může bejt neumětel, ale ta pec fakt udělá tu dobrou pizzu, i když na ni nahážete cokoliv.

V sobotu jsme pak přejeli z Brisbane - mimochodem vrátit se do Brisbane byl zajímavý zážitek, poznávat znovu místa po třech letech ... nicméně znovu žít bych tam fakt nechtěl, obrovská vesnice - no přejeli sme z Brisbane do Hervey Bay, celkem pohodovejch 5 hodin v autobuse. Hervey Bay toť ještě větší vesnice. V sobotu jsme se jen lehce protáhli na bruslích a většinu noci strávili s našimi novými pány domácími - příjemným to párem, který se sem před 4 lety přistěhoval z Yorkshiru z Anglie (aby utekl před zimou a deštěm) - u ohně v přátelském hovoru při popíjení místního nehorázně drahýho piva :) Úplně sem zapomněl jak je Austrálie sterilní a drahá - měl bych si asi číst svoje starší příspěvky. Nic se tu nezměnilo, naopak - všechno je přesně regulováno, nastaveno, ošetřeno zákonem, všechno je drahé a když jsme kupovali pivo k pizze, a já s Tamarou ukázali doklady, že je nám víc než 21, pokladník chtěl vidět i doklad našeho kámoše, kterej na nás čekal venku před obchodem, jinak by nám těch asi 6 piv neprodal. Peklo.

No Hervey Bay ... lont největšího kalibru - každej tady má po australsku domek obehnanej kolem dokola velkou zahradou, u pláže vede promenáda lemovaná restauračkama a trošku mi to tu připomíná letoviska u Balatonu případně u větší český přehrady. Chcípl tu pes - teda včera tu za barákem na parkovišti byl mrtvej klokan, takže my řikáme, že tady chcípl klokan a je to tu ospalé. V podstatě to sme tak nějak chtěli. Akorát já pořád teskně vzpomínám na Soul, chybí mi příjemní korejci a kámoši (Australani jsou obecně dost nepříjemní a v žebříčku národů je mám dost nízko) a vůbec mi chybí "Korea". Všechno tam bylo jaksi lepší :) No v sobotu jsme ještě měli krásné slunečné počasí, ale asi se něco s náma ze Soulu táhne, takže v neděli už přišla zima (18°C v noci) a poslední dva dny pršelo. Domácí řikali, že tu posledních 8 týdnů bylo krásně slunečno a teplo, než jsme přijeli my. No co už, ke konci týdne se to má zlepšit. Já hodlám hodně bruslit a pilovat styl, abych se měl po návratu do Koreje čím pochlubit :), a plánujeme hodně času na pláži. Bohužel mě zase zavaluje práce, takže například dneska sem se z domu dostal asi na 2 hodiny. I když přiznávám, že pracovat ve velkým domě se zahradou, když se člověk může odreagovat se psem - fotka bude - a posedět na dvoře je příjemný. Po dlouhý době taky vidíme hvězdy a zažíváme v noci "tmu". V Soulu samozřejmě hvězdy nejsou vidět díky světelnýmu znečištění a nikdy tam není hustá tma, ale spíš jen takový šedavý cosi. Občas si připadám, že sem se vrátil do Borkovan nebo do Ostřešan :) Klokani tu dávají dobrou noc a na střechách tady pořvávaj papoušci (ok ty sme v Borkovanech neměli).
Ale dobře se tu běhá - ten vzduch se se Soulem vůbec nedá srovnat.

No nic musím se zase vrátit k práci - už si fakt přeju, aby mi ten zápřah skončil a vypadá to nekonečně, pořád se valí nový a nový problémy.

Nechtělo se mi brát techniku na pláž tak jen fotka z auta - tady jsme začli opět ochutnávat Pacifik asi hodinu a půl po vystoupení z letadla (po zevrubném projití dost tvrdou celní a pasovou kontrolou) - nicméně je to stejná pláž jako v příspvěvku tady :)

Krátí se to ...

Návrat z toho výletu začal odměřovat poslední dny v Soulu. Jak se krátí momentální krásný podzimní dny, krátí se i náš pobyt tady. Příští čtvrtek odlítáme ... 

Snažím se ještě si, co nejvíc užít města, kterýmu sem totálně propadl. Musím ovšem přiznat, že Soul je první město, u něhož se neshodnem v názoru s Tamarou. Vidíme stejný věci, vnímáme Soul stejně a v podstatě ho i stejně popisujeme, jen já popis zakončím slovy... „a to je prostě paráda“ a ona ... „a to je právě peklo“. U žádnýho jinýho města jsme se takto nerozcházeli a vždycky si notovali jak v tom dobrým tak v tom špatný, o to je možná propast tady právě větší. Shodujeme se jen v názoru na velmi příjemné, milé a přátelské místní obyvatelstvo. No, takže zatímco já se dlouhými procházkami a projížďkami snažím ještě trošku Soulu si nabrat s sebou, Tamara už se nemůže dočkat, až bude sedět v letadle. Zatímco já plánuju, jak to zaonačit, abysme se sem na jaře vrátili, ona se vidí na úplně jiných koncích planety. No uvidíme kam nás vítr a motory letadel zanesou.

Podle mě, je Soul asi nejlepším městem, jaký sem poznal, nebo né nejlepším, prostě městem, který mi nejvíc vyhovuje. Pořád by ho možná přebil Tel Aviv, ale tam velmi záleží na lokalitě bydliště, tady v Soulu až tak moc ne. Zkrátka sem se tady do toho zamiloval. Je samozřejmě pravda, že sem tady toho objevil pořád velmi málo a ta chuť poznávat a vědomí toho, že je tady ještě spousta zajímavostí a vůní a podivností, ke kterým bych mohl takříkajíc přičuchnout hraje určitou roli v tom, že se mi nechce pryč. Pochopitelně hned vedle přítomnosti těch masovejch barů ...

Snažím se zachytit Soul na kameru a asi se mi to moc nedaří, ale nemám dost času na to, abych to tady střihnul tak, jak bych si představoval. Takže další videa ze Soulu nechám až do Austrálie, až budu mít víc času a taky abych mohl prostě krásně vzpomínat a prohrabávat se desítkama minut natočenýho materiálu.

No nic, končím tento trošku nostalgický a obecně asi nezajímavý příspěvek a přihodím pár pelmel fotek ze Soulu.

To malé klasicky evropské v popředí je stará radnice, to velké skleněné za tím, je nová radnice. Nová radnice je stále ve výstavbě, probíhá dokončovací fáze budovy, nicméně budova je veřejnosti částečně otevřena, takže se můžete chodby a vestibuly projít mezi, a občas musíte kličkovat mezi stavebním materiálem a stavebními dělníky. Každopádně to stojí za to, protože interiér si s exteriérem nijak nezadá.

Klasická „ulička“ poblíž centra města. Pro mne má poetiku, pro Tamaru nikoliv.

No comment.

Park na jednom z kopců v centru města.

Stráže při střídání u jednoho z pěti hlavních paláců.

Sušené ryby na tržnici, těch je možno koupit nepřeberné množství všech tvarů a velikostí.

Stálá instalace gigantických pavouků před jedním z muzeí.

Dopravní značení uprostřed jednoho z mostů, přes řeku Han, význam značek nechávám na laskavém čtenáři.