Máme za sebou první výlet mimo Auckland. Jednalo se o naši klasiku, píchnutí prstem do mapy (do oblasti půldenního dojezdu autem od místa bydliště), půjčení auta, booknutí hotelu na jednu noc a veškerý zjišťování informací se dělo až po cestě.
Šlo o jen o takovou rychlovku tam a zpátky a tak není o čem se moc rozepisovat a nechám spíš pro změnu promlouvat fotky. Až po výjezdu z Aucklandu jsme začali řešit přesnější trasu a možný zastávky. Krajina jihovýchodně od Aucklandu, kterou nám bylo se dolů do Rotorui ubírati, vzdáleně připomíná Českomoravskou vysočinu. Jen chybí dotek zemědělského pěstování a kolektivizace. V podstatě nevidíte pole a rovinu nebo snad terasovitá pole, všechno jsou kopečky a kopce porostlé pastvinami pro ovce a především hustými lesy. Mimochodem Nový Zéland má prý největší počet ovcí v přepočtu na obyvatele. Touto malebnou krajinou jsme se protáhli do přímořského města Tauranga, přesněji do přidruženého městečka Mount Maunganui. Chtěli jsme se původně podívat k moři, ale naši pozornost zaujal velkej kopec n konci poloostrova, na kterém se městečko rozkládá. Odměnou za náš „horolezecký“ výstup byly krásné výhledy na moře i město. Pak už jsme svištěli rovnou do Rotorui. Hned první, co nás tam praštilo do nosu, byl obrovskej smrad zkažených vajec. Je v tom městě téměř všudypřítomný a my pomalu začali zjišťovat, že Rotorua je jedním z lázeňských center Nového Zélandu a jedno z turisticky nejnavštěvovanějších míst. Některé zdroje uvádí dokonce, že vůbec nejnavštěvovanější. Celé město leží na přírodních vřídlech a skoro každý lepší hotel se chlubí soukromou lázní u každého pokoje. Ani náš nebyl výjimkou a tak jsme po menší prohlídce města pozdní večer (pořád držím hodně posunutý režim - spánek mezi cca 3 ráno a polednem) strávili převážně v našem vpravdě „královském apartmá“ naložení v horké a smradlavé, ale určitě super léčivé, vodě :) Druhej den jsme dost výrazně zaspali check-out z hotelu a tak bohužel nemám z ubytování žádnou fotku - škoda, fakt to bylo super. Den jsme pak začali několikahodinovou prohlídkou "Termálního světa divů“ - jedná se o velmi zajímavou oblast jedné z vulkanických pánví Nového Zélandu s velmi živou geotermální aktivitou. Nebudu zacházet do detailů - kdo by měl zájem může se podívat například na oficiální stránky - Wai-O-Tapu Thermal Wonderland. Ale v praxi to pro laika znamená, že prochází divokou krajinou kdežto se to hemží temnými krátery s bublajícím smradlavým bahnem na dně, bezednými dírami, z kterých vychází temné dunění, jezery s vařící vodou všech možných barev, barevnými horkýmy prameny a podobnými přírodními divy. Znaveni hodinami prozkoumávání tohoto zázraku jsme se pak vrátili do Rotorui a zbytek dne proleželi v jednom z místních lázeňských center přímo u jezera a nahřívali si kosti v horkých bazénech, vzpomínali na Széchenyi a přemítali o zásadních problémech lidstva (a taky našich vlastních malichernostech). Pak jsme si ještě skočili na oběd do jedné z nejvyhlášenějších restaurací v Rotorui. Přestože na Zélandu mají služby velmi vysokou úroveň a jednalo se o restauraci tak vyhlášenou, že šlo skoro o 8. div světa - jídlo nestálo za moc - inu i tady občas asi lidí zhřeší na dobrou pověst. Ale atmosféra tam byla výborná. Den předtím jsme si výborně pošmákli v malý kavárně uprostřed ničeho u prašené cesty. No a pak už jsme to „napálili“, v podstatě všichni pořád jezdí 100 km/h - ať na okresce nebo 3 proudové prázdné dálnic, to je prostě oblíbená rychlost místních řidičů, noční krajinou zpátky do Aucklandu.
Zázrakem nám vyšlo skvělý počasí a celej víkend bylo krásně - říkám zázrakem, protože za oknem je zase deštivej hnus, a nevypadá to na změnu.
No raději zavzpomínám na ten víkend a hodím sem těch pár fotek.
Šlo o jen o takovou rychlovku tam a zpátky a tak není o čem se moc rozepisovat a nechám spíš pro změnu promlouvat fotky. Až po výjezdu z Aucklandu jsme začali řešit přesnější trasu a možný zastávky. Krajina jihovýchodně od Aucklandu, kterou nám bylo se dolů do Rotorui ubírati, vzdáleně připomíná Českomoravskou vysočinu. Jen chybí dotek zemědělského pěstování a kolektivizace. V podstatě nevidíte pole a rovinu nebo snad terasovitá pole, všechno jsou kopečky a kopce porostlé pastvinami pro ovce a především hustými lesy. Mimochodem Nový Zéland má prý největší počet ovcí v přepočtu na obyvatele. Touto malebnou krajinou jsme se protáhli do přímořského města Tauranga, přesněji do přidruženého městečka Mount Maunganui. Chtěli jsme se původně podívat k moři, ale naši pozornost zaujal velkej kopec n konci poloostrova, na kterém se městečko rozkládá. Odměnou za náš „horolezecký“ výstup byly krásné výhledy na moře i město. Pak už jsme svištěli rovnou do Rotorui. Hned první, co nás tam praštilo do nosu, byl obrovskej smrad zkažených vajec. Je v tom městě téměř všudypřítomný a my pomalu začali zjišťovat, že Rotorua je jedním z lázeňských center Nového Zélandu a jedno z turisticky nejnavštěvovanějších míst. Některé zdroje uvádí dokonce, že vůbec nejnavštěvovanější. Celé město leží na přírodních vřídlech a skoro každý lepší hotel se chlubí soukromou lázní u každého pokoje. Ani náš nebyl výjimkou a tak jsme po menší prohlídce města pozdní večer (pořád držím hodně posunutý režim - spánek mezi cca 3 ráno a polednem) strávili převážně v našem vpravdě „královském apartmá“ naložení v horké a smradlavé, ale určitě super léčivé, vodě :) Druhej den jsme dost výrazně zaspali check-out z hotelu a tak bohužel nemám z ubytování žádnou fotku - škoda, fakt to bylo super. Den jsme pak začali několikahodinovou prohlídkou "Termálního světa divů“ - jedná se o velmi zajímavou oblast jedné z vulkanických pánví Nového Zélandu s velmi živou geotermální aktivitou. Nebudu zacházet do detailů - kdo by měl zájem může se podívat například na oficiální stránky - Wai-O-Tapu Thermal Wonderland. Ale v praxi to pro laika znamená, že prochází divokou krajinou kdežto se to hemží temnými krátery s bublajícím smradlavým bahnem na dně, bezednými dírami, z kterých vychází temné dunění, jezery s vařící vodou všech možných barev, barevnými horkýmy prameny a podobnými přírodními divy. Znaveni hodinami prozkoumávání tohoto zázraku jsme se pak vrátili do Rotorui a zbytek dne proleželi v jednom z místních lázeňských center přímo u jezera a nahřívali si kosti v horkých bazénech, vzpomínali na Széchenyi a přemítali o zásadních problémech lidstva (a taky našich vlastních malichernostech). Pak jsme si ještě skočili na oběd do jedné z nejvyhlášenějších restaurací v Rotorui. Přestože na Zélandu mají služby velmi vysokou úroveň a jednalo se o restauraci tak vyhlášenou, že šlo skoro o 8. div světa - jídlo nestálo za moc - inu i tady občas asi lidí zhřeší na dobrou pověst. Ale atmosféra tam byla výborná. Den předtím jsme si výborně pošmákli v malý kavárně uprostřed ničeho u prašené cesty. No a pak už jsme to „napálili“, v podstatě všichni pořád jezdí 100 km/h - ať na okresce nebo 3 proudové prázdné dálnic, to je prostě oblíbená rychlost místních řidičů, noční krajinou zpátky do Aucklandu.
Zázrakem nám vyšlo skvělý počasí a celej víkend bylo krásně - říkám zázrakem, protože za oknem je zase deštivej hnus, a nevypadá to na změnu.
No raději zavzpomínám na ten víkend a hodím sem těch pár fotek.
Po cestě do Taurangy - kousek od města Waihi jsme objevili tyto malebné vodopády. Bylo sice horko a voda velmi čistá, ale tak studená, že jsme koupačku nedali.
Výhled z Mount Maunganui.
Tentokrát výhled na město.
Jedna z vulkanických děr - hodně jich má jména související s peklem a ďáblem a je fakt, že pokud bych si měl představit jak vypadá vchod do křesťanského pekla nic lepšího než toto bych nenašel. Obrovské černé díry v zemi, z nichž se valí sirný zápach, horké páry, duní z nich podivné zvuky a bublá v nich černé bahno.
Některé úkazy jsou však mnohem barevnější - červnou tvoří prvky manganu a železa.
Ale vládne převládají zeleno žluté odstíny síry. Mimochodem kousek od tohoto místa jsme potkali toho ostraváka, kterej s náma jel asi před měsícem z letiště. Neskutečná náhoda, koukali jsme na sebe jak „zjara“ - zakotvil nakonec v Tauranze a na stejnej den si naplánoval výlet Wai-O-Tapu.
Koupání je kupodivu všude zakázáno :)
Takže jsme museli do „Polynéských“ lázní.
Kdežto jsem si zase uvědomil jak rád se válím v horkých lázních :)
No comments:
Post a Comment