Svět v kufru: Stěhování, pár postřehů a fotek

Tak máme za sebou stěhování. Už nemáme k dispozici zahradu, krb a velkou kuchyni, ale máme vlastní byt. No byt, byteček, no byteček - vlastně takovej „studentskej kutloch“ v univerzitním ubytovacím komplexu. Takové koleji, kde jsou ovšem menší bytový jednotky volně k dispozici k zakoupení nebo pronájmu. Stav ubytování odpovídá abych tak řekl „studentskému typu života“, ale pokud chceme bydlet sami a v centru nic jinýho nám nezbývá. Teď jsou tu velký letní prázdniny a tak máme spíš štěstí, že spousta studentů je pryč a je možný si ty jejich „nory“ pronajmout celkem levně na léto. Ze stěhování snad jen dva postřehy - bývalá paní domácí se mě jeden večer ptala, jestli se těšíme na stěhování nebo jestli jsme nervózní - vůbec sem netušil, co odpovědět. Drkocání se někam s kufrem už mi tak vrostlo po kůži, že to beru jako zcela běžnou součást života. A druhým postřehem je srážka s „realitní kanceláří“. Měl sem toho v životě hodně co do činění s realitkama, realitníma agentama, povětšinou vlastně agentkama, a považuju celej realitní byznys za neskutečný parazitování, šmé a osoby pracující v tomto oboru mírně řečeno za „verbež“ s, z pro mě nepochopitelných důvodů“, velkým sebevědomím. Naše realitní agentka jako by „z oka“ vypadla těm českejm, co sem poznal, těm maďarskejm nebo španělskejm. Nos mírně nahoru, absolutně přemrštěnej pocit vlastní důležitosti, chození pozdě na schůzky, a v neposlední řadě tučná provize (ok ta v Maďarsku odpadá). Za pár minut prohlídky bytu, pak předložení okopírovanejch smluvních formulářů a !!!! poskytnutí telefonních čísel !!!! na společnosti, kde si my sami vyřídíme připojení elektřiny a internetu - 300 NZD jen to fikne. Fakt sem byl z tý realitky zase úplně hotovej. Mohl bych popsat ještě dalších několik příhod a rozčílit se ještě trošku víc ... ale nebudu si kazit nedělní večer - navíc jelikož s tou realitkou ještě budeme pár věcí řešit budu si šetřit nervy.

No, ale všechno zařizování, provize, nakupování povlečení, přihlašování elektrické přípojky a podobný věci stály za to. Konečně mám fakt pocit, že bydlíme ve městě. Na předchozí adrese, která byla jen mírně na okraji užšího centra sem to tak prostě necítil. Všude tam byly obrovské rodinné domy a zahrady, takže sem měl vždycky večer pocit, že se z města, kde jsem strávil den vracím domů někam na venkov :)

Tady na týto adrese sme fakt už v centru, do malýho obchůdku pár kroků od nás se v podstatě jezdí výtahem a na hlavní štráse je to 10 minut vycházkovou chůzí, o bruslích ani nemluvím. Takže paráda. Navíc jako bonus máme celkem pěknej výhled z okna na přístav a zátoky a protější ostrovy - viz fota. Jako všechno má naše nový ubytování plusy a mínusy, ale ten výhled, samostatnost a především poloha přebíjí všechno a já se zcela nepokrytě tetelím blahem, že zase bydlím ve městě. Ten sem neměl od opuštění Soulu a už mi to dost chybělo.

Jelikož hodně tohoto týdne se točilo okolo stěhování pořád mám pocit, že sem z Aucklandu zatím moc neviděl. Ale už se klubou takový první obecnější dojmy. Stále trvá pocit, že Auckland je velmi přátelské město. Vedle toho je to město velmi multikulturní, asi i víc než třeba Melbourne. Je tu obrovské množství přistěhovalců ze všech koutů světa. Je tu obrovské množství asiatů, arabů, indů a překvapivě i dost čechů. Tak tak, už jsem jich tu pár na ulici potkal (bez kontaktu) a jak jsem zjistil na netu funguje tu živá komunita čechů a slováků, to platí pro celej Zéland, která má například i svou českou školu (v jiném městě). Převažují asi číňani, můžete tu dostat na ulici například noviny v čínštině, pak jsou tady přímo asijský supermarkety, nebo i markety specializovaný jenom na japonskou kuchyni. Do toho jsou tu samozřejmě namíchání původní místní Maorové, takže tu na rušných místech vzniká opravdovej jazykovej babylon a národnostně-kulturní všehochuť. Atmosféra je tu velmi otevřená takže musím říct, že se mi ten mumraj líbí.

Auckland je taky městem jachet a lodí, od luxusních patrových jachet po malé lodičky, od obřích výletních lodí po malé kocábky pendlující mezi ostrovy jako městská hromadná doprava. Velkou část města tvoří dlouhý přístav, který začal nedávno procházet obrovskou rekonstrukcí, plánovanou na několik desítek let dopředu. Celá ta námořní linka Aucklandu jde zcela mimo mě, takže víc o ní psát asi nebudu, ale Auckandu se neříká „město plachet“ jen tak pro nic za nic a spoustu toho najdete na netu. Možná ty „parkoviště“ jachet někdy vyfotím, ale jinak mě to na projížďky po přístavu a do lodního muzea moc netáhne. Ale v jedné z opravených a zrekonstruovaných částí přístavu trávím spoustu času mezi kužely a tak už podle příjezdů a odjezdů některých lodí dokážu solidně měřit čas :)

Dalším, i když o hodně menším fenoménem, je tu běhání. Je tu spousta joggistů a rekreačních běžců všech úrovní. Což mi připomíná, že si chci jít ještě zaběhat dneska. Běhá se především kolem moře, zaprvé je to tam pěkný a za druhý jelikož je Auckland postavenej na sopečným poli, vlastně desítkách kopců, z nichž každej je nebo byl sopka, tak jak nejste u vody jste v kopci. Každopádně běžce potkáváte na ulici v kteroukoliv denní dobu, v kterékoliv části města, výhodou je, že například řidiči jsou zvyklí, že po ulici mezi auty kličkují udýchaní maratonci, kteří si nechcou čekáním na červenou rozhodit dýchací rytmus, a dávají jim přednost. Vůbec se tady dost chodí na červenou a přechází mimo přechody. Auckland má dost špatně vyřešenou dopravní infrastrukturu a vznikají tady ve špičkách neskutečný dopravní zácpy a čekací doby na přechodech jsou extrémně dlouhý. Mimochodem městská hromadná doprava je tu dost špatně řešená, čert, aby se v ní vyznal, v zácpě stávají i busy, čekací doby jsou dlouhý a autobusová síť dost řídká. Takže jsou všichni v autech. Avšak i přesto se Auckland umisťuje vysoko v žebříčcích měst podle kvality života. Prostě tu dopravu vynahradí jinými službami.

Obecně máme pocit, že Auckland není nijak zvláštní, extrémně zajímavý město. Není tu super architektura, není extrémně velký, není historicky až tak významný, ale je tu prostě moc příjemně. Je tu bych řekl velmi dobře vyvinutá, rozsáhlá a velmi živá scéna noční života, ale to nás osobně až tak nebere. Mě trošku Auckland pořád připomíná Brno, i když má větší počet obyvatel než Praha. Ale je tu takový dost jasně daný, malý centrum, kde to žije a pak takový ospalejší předměstí. No, ale možná, že ještě poznáme i jiný stránky. Teď nás v tomdle bytě čekají další dva měsíce, takže času na to bude dost.

Jo a výlety do přírody snad taky nějaký budou, mají tady levný auta v půjčovnách, tak se i někam chystáme. Ale velký „vandry do přírody“ (jižní ostrov) plánujeme až na únor. Ale k tomu se ještě dostanu - v podstatě nikdo totiž nechápe, že když už jsme se dostali na Novej Zéland tak teď chceme strávit skoro 3 měsíce v Aucklandu, místo toho, abysme už lezli někde po horách jako kamzíci.

Sakra už je pozdě, zase poběžím za tmy. Tak už jen pár fotek.

Panoramatickej pokus tabletem v přístavu v místě kam chodím bruslit.

Druhej panoramatickej pokus - tentokrát i s „postavenou řadou“. Na těch obřích dřevěných lehátkách se na slunci velmi dobře lenoší. Celkově toto místo považuju za nejlepší místo na slalom bruslení, na jakým sem kdy měl tu možnost bruslit.