... jak je Zéland postupně zasypáván, zavalován a zaplavován dojmy z Bangkoku, přijde mi, že je to neskutečně dávno, co jsme jej brázdili ve stříbrné Toyotě ... najednou je lovení těch vzpomínek nějaký namáhavý .... ale zkusím se tam zase vrátit ... dost mi pomůžou i Tamařiny fotky, který
nahrála na Picasu, takže kdo má zájem může využít známého odkazu nalevo, jsou tam krásně vidět ta místa, o kterých se tu snažím psát.
Den 4.
Náš dopolední program určila majitelka hostelu, ve kterým jsme spali. V Queenstownu chození, turistika, treking a veškeré horské činnosti doslova visí ve vzduchu (jako neviditelná mrkev z jedné povídky) a tak jsme se při placení účtu za ubytování zmínili, že by se nám líbilo někam vyrazit. Paní nás zkoukla a řekla ať si vylezeme na kopec, který je hned u hotýlku. Kopec se jmenuje lakonicky Queenstown Hill a procházka nám měla zabrat asi 2 hodiny tam i zpátky. Krátce a jasně, opět sem se přesvědčil, že vysokohorský chodič ze mě fakt nebude. Trasa nám zabrala asi o hodinu víc než říkal průvodce (ale dost jsme se loudali a rozjímali) a já už od půlky fingoval, že jsme na vrcholu. Ale jo, vrchol jsme zdolali a aspoň já mám tak na rok s lezením po kopcích a velehorách vystaráno. Po tomdle výkonu jsme pak na bruslích projeli Queenstown a shledali ho malebným horským městečkem velmi klasického střihu, žijícím z přírody a adrenalinu chtivých turistů z celého světa. Jezero jak z pohádky, parčíky jak z Lednice a zachovalé a udržované baráčky mnohé dodržující styl původních osadníků (takový ty zlatokopecko westernový patrový domy). Bylo příjemné léto a bylo tam pěkně. Po Queenstownu jsme si udělali malou zajížďku, vlastně vůbec nevím proč, za což jsme byli velmi příjemně a nečekaně odměněni malou vesničkou Arrowtown. Oni tomu teda říkají město, ale je to prachsprostá vesnice. Má však jednu zvláštnost, kdysi dávno byl Arrowtown středem zlatokopecké horečky a podařilo se mu uchovat si ve značné míře podobu z té doby. Takže je tam taková ta hlavní ulice jak jsem ji znal z westernů, s trámy na přivazování koní a podloubími a velkými stodolami. Místy to vypadalo jako kulisy z nějakýho natáčení, ale vše bylo opravdové a hodně se nám to líbilo. Někteří turisti se stále snažili v místní řece hledat zlatý prášek, ale o to jsme se nepokusili. Předně je tam ta voda studená a druhak jsme spokojení s tím co máme :) nač ještě hledat zlato :)
No a pak už jsme vyrazili směrem našemu dalšímu noclehu, do městečka Omarama (to se mi asi nikdy nepodaří vyslovit tak, jak to vyslovovali místní). Vybrali jsme si to místo proto, že jsme nechtěli na jeden zátah jet z Queenstownu až ke Christchurchi a taky proto, že tam bylo volno. Hodně ubytování směrem na sever, kde jsme původně chtěli zakotvit bylo již plně obsazených.
Omarama je příjemně ospalá (jak jinak) „díra“ uprostřed ničeho proslulá kluzákovým letáním. Dokonce je to prý mekka světového kluzákového létání a jezdí se tam lámat rekordy. Na tuto kratochvíli jsme bohužel neměli čas.
Den 5. a 6.
Tento den nás čekalo hodně kilometrů, protože jsme již před výletem zcela zavrhli pobyt v Christchurchi (údajně nevzhledném to městě, navíc poničeném zemětřesením, který tam před dvěma rokama shodilo kde co) a místo toho byla naším cílem vesnička Akeroa na poloostrově Banks jižně od Christchurche. Vybrali jsme si ji jako místo odpočinku na 2 noci, protože jsme předpokládali, že po tom harcování po kopcích si budeme chtít někde odpočinout, než vletíme rovnýma nohama do víru Bangkoku. Ukázalo se, že jsme líp vybrat nemohli. No takže ráno, jsme z bez větších okolků vyrazili z Akeroi a stavili se po cestě jen u jezera Taupo, kde jsme se na asi hodinu a půl naložili do lázní. Mají tam takový menší lázeňský centrum na břehu jezera, mírně zvednutý nad úroveň hladiny, takže se můžete v horkých bazénech kochat pohledem na vodní hladinu lemovanou vysokými kopci. Příjemné, ale pro nás zkušené a tedy náročné lázeňské povaleče nic extra. Pak jsme to už svištěli přímo až do Akeroi. Mezi jezerem Taupo a Christchurchem je taková klasická, nudnější farmářská krajina, nic zajímavého (po 4 dnech na silnicích ostrova určitě ne), ale poolostrov Banks dost mění situaci. Je zajímavý jak svým tvarem tak členitostí a je celý posetý kopci a kopečky spadajícími tu příkře tu pozvolna do moře. Všude jsou lesy a pastviny a turistické stezky a tu tam je malá vesnička. Do poloostrova je zaříznuto nesčetně mořských zátok a v jedné z nich je právě vesnička Akeroa. Byla založena francouzskými osadníky a tak jsou tam názvy ulic ve francouzštině a celkový charakter vyzařuje francii na každém kroku. Je to tam jak na francouzské riviéře (před padesáti lety). Je to útočiště mnoha umělců a ráj pěší turistiky a místo pro klidný odpočinek turistů, z velké části novozélanďanů, kteří tam jezdí na dovolné a prázdniny. Tam jsme tedy 2 noci a jeden relaxovali u dobrých jídel, procházeli se po okolních pastvinách a za vlahých podvečerů se v parku u moře oddávali četbě historických románů a jiných literárních děl.
Den 7. a letištní Odyssea
Ráno jsme líně vyrazili z ubytování a chtěli si ještě projet druhou stranu poloostrova než nám poletí letadlo z Christchurche. Celou dobu jsme jeli podle Google map a i tady nabízel Google „žlutou“ cestu po druhé straně poloostrova. Po přejetí hlavního hřebene, který jakoby poloostrov půlí a kochání se krásnými výhledy do údolí jsme však na druhé straně zjistili, že ani Google neví všechno. Žlutá na mapě, což vždycky znamenalo krásně upravenou silnici s nejméně dvěma pruhy, nebyla „žlutá“ ve skutečnosti. Najednou, na míle daleko od civilizace, skončil asfalt a silnice se změnila v prašnou polňačku místy vyspravenou vysypaným hrubým štěrkem. Ještě podotknu, že na tom poloostrově i žluté a bílé silnice, které vždy byly z asfaltu, byly vždy zaříznuty ve svahu, byly velmi úzké, byly samá serpentína a občas měl člověk pocit, že zahučí dolů jen fikne. No a teď nás čekalo to samé, jen bez asfaltu, patníků, zpevněné krajnice a ve variantě jen pro jedno auto. Vracet se nám nechtělo a říkali jsme si, že to snad nebude dlouho trvat. Ale trvalo. Na této cestě jsme strávili skoro 2 hodiny, s nejvyšší rychlostí 30 km/h, průměrnou asi 15 km/h, potkali jsme 2 auta v protisměru, u čehož jsme naštěstí vždy byly na straně „u meze“ takže kola dolů do rokle visela těm druhým.Místy to bylo nepříjemné, ale aspoň to byla krásná krajina a stády ovcí taky člověk neprojíždí každý den. (Zase není tak o co stát). Původně jsme si mysleli, že na letišti budeme, zbytečně brzo, ale tady ta menší komplikace znamenala, že jsme tam byli skoro na čas. A dobře tak, protože stejně jsme pak na letištích v různých státech strávili spoustu času.
Původně jsem tu chtěl rozepsat celý náš přelet, ale raději se vrátím ještě pár obecnými postřehy na Zéland. Jen vězte, že od opuštění postele v Akeroi do upadnutí do postele na bytě v Bangkoku uplynulo 44 hodin a jednalo se o jeden z nejúnavnějších přeletů (nebylo to nijak extrémně náročné, ale hrozně se to táhlo). Částečně si za to můžeme sami, né úplně ideálním naplánováním letu.
No a teď ještě pár glos k tomu jižnímu ostrovu a Zélandu vůbec.
nahrála na Picasu, takže kdo má zájem může využít známého odkazu nalevo, jsou tam krásně vidět ta místa, o kterých se tu snažím psát.
Den 4.
Náš dopolední program určila majitelka hostelu, ve kterým jsme spali. V Queenstownu chození, turistika, treking a veškeré horské činnosti doslova visí ve vzduchu (jako neviditelná mrkev z jedné povídky) a tak jsme se při placení účtu za ubytování zmínili, že by se nám líbilo někam vyrazit. Paní nás zkoukla a řekla ať si vylezeme na kopec, který je hned u hotýlku. Kopec se jmenuje lakonicky Queenstown Hill a procházka nám měla zabrat asi 2 hodiny tam i zpátky. Krátce a jasně, opět sem se přesvědčil, že vysokohorský chodič ze mě fakt nebude. Trasa nám zabrala asi o hodinu víc než říkal průvodce (ale dost jsme se loudali a rozjímali) a já už od půlky fingoval, že jsme na vrcholu. Ale jo, vrchol jsme zdolali a aspoň já mám tak na rok s lezením po kopcích a velehorách vystaráno. Po tomdle výkonu jsme pak na bruslích projeli Queenstown a shledali ho malebným horským městečkem velmi klasického střihu, žijícím z přírody a adrenalinu chtivých turistů z celého světa. Jezero jak z pohádky, parčíky jak z Lednice a zachovalé a udržované baráčky mnohé dodržující styl původních osadníků (takový ty zlatokopecko westernový patrový domy). Bylo příjemné léto a bylo tam pěkně. Po Queenstownu jsme si udělali malou zajížďku, vlastně vůbec nevím proč, za což jsme byli velmi příjemně a nečekaně odměněni malou vesničkou Arrowtown. Oni tomu teda říkají město, ale je to prachsprostá vesnice. Má však jednu zvláštnost, kdysi dávno byl Arrowtown středem zlatokopecké horečky a podařilo se mu uchovat si ve značné míře podobu z té doby. Takže je tam taková ta hlavní ulice jak jsem ji znal z westernů, s trámy na přivazování koní a podloubími a velkými stodolami. Místy to vypadalo jako kulisy z nějakýho natáčení, ale vše bylo opravdové a hodně se nám to líbilo. Někteří turisti se stále snažili v místní řece hledat zlatý prášek, ale o to jsme se nepokusili. Předně je tam ta voda studená a druhak jsme spokojení s tím co máme :) nač ještě hledat zlato :)
No a pak už jsme vyrazili směrem našemu dalšímu noclehu, do městečka Omarama (to se mi asi nikdy nepodaří vyslovit tak, jak to vyslovovali místní). Vybrali jsme si to místo proto, že jsme nechtěli na jeden zátah jet z Queenstownu až ke Christchurchi a taky proto, že tam bylo volno. Hodně ubytování směrem na sever, kde jsme původně chtěli zakotvit bylo již plně obsazených.
Omarama je příjemně ospalá (jak jinak) „díra“ uprostřed ničeho proslulá kluzákovým letáním. Dokonce je to prý mekka světového kluzákového létání a jezdí se tam lámat rekordy. Na tuto kratochvíli jsme bohužel neměli čas.
Den 5. a 6.
Tento den nás čekalo hodně kilometrů, protože jsme již před výletem zcela zavrhli pobyt v Christchurchi (údajně nevzhledném to městě, navíc poničeném zemětřesením, který tam před dvěma rokama shodilo kde co) a místo toho byla naším cílem vesnička Akeroa na poloostrově Banks jižně od Christchurche. Vybrali jsme si ji jako místo odpočinku na 2 noci, protože jsme předpokládali, že po tom harcování po kopcích si budeme chtít někde odpočinout, než vletíme rovnýma nohama do víru Bangkoku. Ukázalo se, že jsme líp vybrat nemohli. No takže ráno, jsme z bez větších okolků vyrazili z Akeroi a stavili se po cestě jen u jezera Taupo, kde jsme se na asi hodinu a půl naložili do lázní. Mají tam takový menší lázeňský centrum na břehu jezera, mírně zvednutý nad úroveň hladiny, takže se můžete v horkých bazénech kochat pohledem na vodní hladinu lemovanou vysokými kopci. Příjemné, ale pro nás zkušené a tedy náročné lázeňské povaleče nic extra. Pak jsme to už svištěli přímo až do Akeroi. Mezi jezerem Taupo a Christchurchem je taková klasická, nudnější farmářská krajina, nic zajímavého (po 4 dnech na silnicích ostrova určitě ne), ale poolostrov Banks dost mění situaci. Je zajímavý jak svým tvarem tak členitostí a je celý posetý kopci a kopečky spadajícími tu příkře tu pozvolna do moře. Všude jsou lesy a pastviny a turistické stezky a tu tam je malá vesnička. Do poloostrova je zaříznuto nesčetně mořských zátok a v jedné z nich je právě vesnička Akeroa. Byla založena francouzskými osadníky a tak jsou tam názvy ulic ve francouzštině a celkový charakter vyzařuje francii na každém kroku. Je to tam jak na francouzské riviéře (před padesáti lety). Je to útočiště mnoha umělců a ráj pěší turistiky a místo pro klidný odpočinek turistů, z velké části novozélanďanů, kteří tam jezdí na dovolné a prázdniny. Tam jsme tedy 2 noci a jeden relaxovali u dobrých jídel, procházeli se po okolních pastvinách a za vlahých podvečerů se v parku u moře oddávali četbě historických románů a jiných literárních děl.
Den 7. a letištní Odyssea
Ráno jsme líně vyrazili z ubytování a chtěli si ještě projet druhou stranu poloostrova než nám poletí letadlo z Christchurche. Celou dobu jsme jeli podle Google map a i tady nabízel Google „žlutou“ cestu po druhé straně poloostrova. Po přejetí hlavního hřebene, který jakoby poloostrov půlí a kochání se krásnými výhledy do údolí jsme však na druhé straně zjistili, že ani Google neví všechno. Žlutá na mapě, což vždycky znamenalo krásně upravenou silnici s nejméně dvěma pruhy, nebyla „žlutá“ ve skutečnosti. Najednou, na míle daleko od civilizace, skončil asfalt a silnice se změnila v prašnou polňačku místy vyspravenou vysypaným hrubým štěrkem. Ještě podotknu, že na tom poloostrově i žluté a bílé silnice, které vždy byly z asfaltu, byly vždy zaříznuty ve svahu, byly velmi úzké, byly samá serpentína a občas měl člověk pocit, že zahučí dolů jen fikne. No a teď nás čekalo to samé, jen bez asfaltu, patníků, zpevněné krajnice a ve variantě jen pro jedno auto. Vracet se nám nechtělo a říkali jsme si, že to snad nebude dlouho trvat. Ale trvalo. Na této cestě jsme strávili skoro 2 hodiny, s nejvyšší rychlostí 30 km/h, průměrnou asi 15 km/h, potkali jsme 2 auta v protisměru, u čehož jsme naštěstí vždy byly na straně „u meze“ takže kola dolů do rokle visela těm druhým.Místy to bylo nepříjemné, ale aspoň to byla krásná krajina a stády ovcí taky člověk neprojíždí každý den. (Zase není tak o co stát). Původně jsme si mysleli, že na letišti budeme, zbytečně brzo, ale tady ta menší komplikace znamenala, že jsme tam byli skoro na čas. A dobře tak, protože stejně jsme pak na letištích v různých státech strávili spoustu času.
Původně jsem tu chtěl rozepsat celý náš přelet, ale raději se vrátím ještě pár obecnými postřehy na Zéland. Jen vězte, že od opuštění postele v Akeroi do upadnutí do postele na bytě v Bangkoku uplynulo 44 hodin a jednalo se o jeden z nejúnavnějších přeletů (nebylo to nijak extrémně náročné, ale hrozně se to táhlo). Částečně si za to můžeme sami, né úplně ideálním naplánováním letu.
No a teď ještě pár glos k tomu jižnímu ostrovu a Zélandu vůbec.
- Lidé na Zélandu jsou velmi příjemní, vstříní, nápomocní „a vůbec fajn“.
- Po té době, kterou jsem tam strávil mám dojem, že Zéland má jednu zvláštní charakteristickou vlastnost. Tedy spíš společnost na Zélandu. Teď se bude jednat o laický rádoby antropologický postřeh. Civilizace, tedy rozumněj západní civilizace tak jak ji známe u nás, tam vnikla, usadila se a vyvinula se nenásilnou cestou, bez chyb učiněných v jiných částech světa. Narozdíl od Austrálie nikdo nevystřílel domordce, narozdíl od Jižní Ameriky či Asie nikdo nevykořisťoval. Při budování společenského systému prostě jakoby se vždycky "novozélanďané" (v ne tak dávných dobách to samozřejmě byli angličané, francouzi, němci atd.) podívali jinak, řekli si takhle je to dobrý, takhle to není dobrý a podle toho se rozhodli, jak chtěji, aby systém vznikal u nich. Vznikla tak společnost, která netrpí různými civilizačními nešvary, které tak dobře známe v Evropě jako je xenofobie, nezájem nebo plundrování za každou cenu. Todle aspoň je můj dojem, který se mi tam velmi jasně po těch 3 měsících vykrystalizoval. Samozřejmě tam k tomu byli podmínky, není tam historická zátěž a tak podobně, ale prostě laicky řečeno „si to tam kluci a holky vybudovali velmi dobře.“
- Jižní ostrov Zélandu je ráj pro turisty, lyžaře a milovníky všech možných adrenalinových sportů. Jen si připravte hodně peněz, protože za 200 NZD vás možná nechají se na něco podívat. Pokud se něčeho chcete chvíli (dvě hodiny) něčeho účstnit, připravte si aspoň 400 NZD.
- Jižní ostrov nabízí mnoho možností přivýdělku na farmách, pracuje tam i hodně čechů. Prací na vinicích a farmách se tam dá rozumně si přivydělat. Ale aby se to člověku vyplatilo musí tam aspoň na půl roku. Případně se tam dá pracovat za stravu a nocleh a jen se posunovat z místa na místo. Takhle potulujících se dobrodruhů je tam taky hodně. Mimochodem většinu těchto informací máme od stopařů, který jsme během výletu brali, a kteří se rekrutovali právě z těchto skupin. Jo a stopovat se na Zélandu dá bez problémů, čekací doby jsou okolo deseti minut. Stopování je běžný a hojně využívaný způsob dopravy.
- Jižní ostrov je posetý takovými menšími městečky a komunitami, které hodně drží pospolu a jsou spokojení s místem, kde žijí a střeží si jeho integritu. Nikdo moc nechápal, že se nám líbí ve městech a byli jsme z 3 měsíců na Zélandu skoro celou dobu v Aucklandu. Například malá vesnička Glenorchy v cípu jezera Wakatipu se silně a kategoricky postavila proti vybudování tunelu, který by spojil Milford Sound s Queenstownem - tedy přesně varianta, kterou bychom my s Tamarou nedávno velmi uvítali. Tunel by ústil právě kousek od této vesničky a přinesl by jistě značný ekonomický rozmach. Nicméně obyvatelé Glenorchy a lidé z Queenstownu či Te Anau ho nechtějí. Právě proto, že chtějí mít turismus pod kontrolou a prioritou je pro ně životní prostředí a né zisk. Dlužno dodat, že životní úroveň je tam vysoká. Tady to vědomí pospolitosti mi přišlo jako další zásadní a určující rys Zélandu a je v určité míře citelné i v Aucklandu.
Ještě by mě pár věcí napadlo, ale todle jsou ty hlavní body. Na Zélandu se prostě dobře žije. Teda aspoň pokud my měli možnost jej poznat a nám se tam žilo skvěle (v Aucklandu:). Teď už zase musím začít dělat něco jinýho a Zélandu dám dále zapadat pod novější dojmy. Možná se někdy dostanu k tomu videu, ale příští příspěvky budou už určitě z Bangkoku - což je trošku jiná písnička :)
Fotky paráda....
ReplyDelete