Než nové zážitky, pracovní záležitosti. děravá pamět a právě spolknutá rybí kost zcela znemožní napsat něco o Novém Zélandu pokusím se nyní vrátit se ještě a popsat pár příhod, dojmů a přírodních krás z oněh ostrovů. Bude se jednat převážně o popis roadtripu ... a bude to dlouhý :)
Jelikož chci napsat snad jen jednu vyloženě negativní věc, tak s ní hned začnu ať ji máme za sebou. Navíc jí vlastně celej náš výlet začal a v prvních dnech byl mírně ovlivněn. Jak možná někteří tuší, je v tom ta realitka. Když jsem tu paní před třemi měsíci potkal a viděl, jak se k nám chová, říkal sem si, že určitě k něčemu dojde. Teď si uvědomuju, že fakt nechci zabíhat do podrobností a celý to tady popisovat, jedná se o velmi klasický případ přezíravosti, neschopnosti, nezájmu, do nebevolající drzosti, s kterými se u realitních kanceláří tak často lze setkati. Gró případu je v tom, že nám paní nevrátila v den odletu námi zaplacenou zálohu v hotovosti (jak nám několikrát slíbila, když jsme ji spláceli). Chyba vznikla na straně realitní kanceláře, což paní uznala, ovšem v podstatě odmítla jakkoli vyjít vstříc. Po dlouhých tahanicích, a několika mnohem lepších řešeních, jsme museli přistoupit na řešení pomocí zahraničního bankovního převodu, přičemž poplatky musíme uhradit my - trvat na principu, že nebudeme platit za chybu realitní kanceláře, tak ty peníze neuvidíme nikdy. Závěrem jen dodám, že doposud jsme je ani neuviděli a realitní kancelář nám je bude posílat na druhý pokus. Tak snad se jich dočkáme.
Celá tato událost nám mírně rozhodila naše výletní plány, protože jsme počítali s tím, že z té hotovosti značnou část výletu zaplatíme. Nestalo se a museli jsme improvizovat, což nakonec nebylo tak hrozné a celý výlet, k němuž se konečně dostávám, jsme si řádně užili.
Den 1.
To byla vlastně přelet z Aucklandu do Dunedinu, půjčení auta, vyjížďka mezi místní albatrosy a tuleně - ti byli super a ubytování (mimochodem výborně designově pojatej hotel) a rychlejší večerní prohlídka města. Dunedin je pěkné městečko evropského střihu, v němž jsme viděli asi jediné historicky vyhlížející budovy. Tedy budovy na jaké jsme zvyklí v evropských městech. Prohánějíce se na hlavním náměstí na bruslích jsme vzbudili trošku pozornosti, dali si večeři a asi po dvou hodinách si všimli nápisů zakazujících bruslení v prostorách náměsí. Ale asi je turistům odpouštěno.
Den 2.
Den začal příjemným piknikem kousek od Dunedinu na pláži a pak ještě příjemnější návštěvou dosti nepřístupné pláže, jižně od Dunedinu, jmenuje se Tunnel beach, protože je přístupná jen ve skále vykutaným tunýlkem. Pak už následovala celkem jednoduchá cesta až do Te Anau, což je horské středisko, které slouží jako vstupní brána do rajské přírody kraje Fjordland. Po cestě jsme se trošku koukli jak to vypadá v Gore a přesně tak si představuju zapadákov ála americkej středozápad, v němž v noci pozorujete jak blikají světla na jediném semaforu. Hrůzná představa. Až do Gore je cesta z Dunedinu nijak prazvláštní, opět hezčí Vysočina a samozřejmě mraky farem a ovcí. Jak se to před Te Anau začne zvedat je to už lepší, v dálce vidíte horské masivy a těšíte se na scenérie s jezery a vašemu těšení je v samotném Te Anau učiněno zadost. Malebné městečko plné ubytovacích zařízení s krásnou hlavní třídou a promenádou podél břehu jezera. Příjemnou večeri ve vlahý podvečer narušil jen déšť v němž jsme museli z centra odbruslit zpátky na hotel.
Den 3.
To měl být co se přírodních krás týče vrchol výletu a ... byl. Měli jsme v plánu dojet k fjordu Milford Sound a cesta z Te Anau k tomu Fjordu je prý nejfotografovanější cesta na Zélandu a já bych si troufal tvrdit, že bude i hodně vysoko na světovém žebříčku. Celý kraj (velký kraj:) západně a severně od Te Anau jest pečlivě chráněnou oblastí a místní si jí velmi cení. Není divu fakt se jedná o nebývalou podívanou jak se můžete přesvědčit například v místním kině. Hned ráno pršelo a bylo převelice škaredě a my měli zarezervovaný jízdeny na lodi po fjordu až někdy kolem 2. odpoledne. Místní nám poradili, že v takovém případě je nejlepší zajít do místního kina, které bylo vystavěno kvůli v podstatě nepřetržitému promítání jednoho filmu. Několik místních rodáků různých povolání se spojilo a natočilo o kraji Fjordland půlhodinový výtvarně pojatý dokument plný leteckých a časosběrných záběrů. Tento dokument promítá kino několikrát denně a tak jsme pohodlně zhlédli ukázku toho, co nás čeká. K dokumentu se vyjadřovat nebudu, ale krajina je abych tak řekl - fakt dobrá. No a pak už jsme se vydali na sever natěšení na tu krásu. Ovšem příroda nám nebyla úplně nakloněna, protože bylo zataženo a poprchalo. Takže jsme z těch horských scenérií, vodopádů, řek a jezer viděli ani né půlku, protože místy nebyla viditelnost větší než 1 km. Ale i s tím málem jsme někdy i my, staří „měšťáci“, zírali na přírodní divy a krásy. Na trasu z Te Anau do Milford Sound všichni doporučují vyhradit si alespoň dvě hodiny (je to tuším asi 110 km) - my to dali asi za 3, protože jsme dost často zastavovali a .... zírali. Ale to dělají skoro všichni a všude jsou odpočívadla, zastávky a podobná zařízení, by se lidé mohli kochat. No a pak už nás čekal fjord samotný. Jako mávnutím se roztrhalo nebe, vyšlo slunce a vítr rozfoukal mraky. Takže na lodi do nás příjemně pražilo. Nevím jak to popsat, lodní projížďka po Milford Sound je jeden z nejzajímavších a co se přírody týče nejúchvatnějších zážitků v mým životě. Plujete úzkým fjordem - tedy po mořské hladině a kolem vás se tyčí strmé hory sahající přímo u vás do výšky kolem 1,5 km a o jednu řadu dál i do 2,5 km. Z těchto skalních masivů, které jsou jako zázrakem porostlé stromy a vegetací, crčí voda, stékají pramínky nebo přímo zuří vodpády sladké vody přímo do moře s průzračnou vodou. To všechno pozorují líně se na slunci vyvalující tuleni. Jestli střihnu to video určitě tam bude několik záběrů, ale pokud zabrouzdáte na netu určitě najdete tisíc lepších. Nicméně myslím, že to se to dá slovy těžko vypovědět a kamerou těžko zachytit. Viděl sem už v Austrálii profi záběry lákající turisty a bylo to pěkné, nicméně realita zcela vyrazila dech.
Ten dech nám pak vyrazilo i něco jinýho. Už mnohem přízemnějšího a pro naše cestování velmi typického. Sice jsme ten výlet dopředu plánovali, měli jsme například na každý den již dopředu zajištěné ubytování a přestože proběhlo proti původnímu plánu několik změn, vždy jsme nakonec věděli, kde budeme spát. Ale i přesto, nebo možná právě proto, jsme se moc nezajímali o místa jako taková. Abych to zkrátil, v Milford Sound jsme překvapeně zjistili, že silnice, po které jsme přijeli z Te Anau je jedinou silnicí, po které se dá přijet nebo i odjet. My jsme si do poslední chvíle mysleli, že si to střihnem skrz horský masiv plný "rakouských" tunelů z Milford Sound rovnou do Queenstownu, kdežto jsme ten den měli nocovat. Mírně nás znejistěl tunel asi 40 km před fjordem, který byl vykutaný dost „amatérsky“ (aspoň pro lidi zvyklé brázdit Alpy v Rakousku), vypadal jako díra do pekla, a všude byla varování, že tunel v 7 večer zavře. No každopádně zjistili sme, že z Milford Sound musíme zpět do Te Anau a pak dál a dál do Queenstownu. Nezbylo než spolknout pár nadávek na vlastní blbost a vydat se již dost znaveni na tu dlouho štreku. Vědět to, spíme samozřejmě 2 noci v Te Anau, což podle mě dělá naprostá většina turistů a mělo by se to tak asi dělat, aby si to člověk nejvíc užil (kempování přes noc je ve Fjordlandu bez přísných povolení získaných od ministerstva zakázáno). No nic, do Queenstownu jsme dorazili velmi pozdě večer a tak tak jsme chytli poslední restauraci, kde se ještě uvolili dát nám jídlo a nenechali nás tak zahynouti vyčerpáním.
... sakra je to nějaký dlouhý a už zmírám únavou ... budiž tedy závěrečný příspěvek o Zélandu příspěvkem na pokračování a tedy vězte, že ... pokračování příště ...
Jelikož chci napsat snad jen jednu vyloženě negativní věc, tak s ní hned začnu ať ji máme za sebou. Navíc jí vlastně celej náš výlet začal a v prvních dnech byl mírně ovlivněn. Jak možná někteří tuší, je v tom ta realitka. Když jsem tu paní před třemi měsíci potkal a viděl, jak se k nám chová, říkal sem si, že určitě k něčemu dojde. Teď si uvědomuju, že fakt nechci zabíhat do podrobností a celý to tady popisovat, jedná se o velmi klasický případ přezíravosti, neschopnosti, nezájmu, do nebevolající drzosti, s kterými se u realitních kanceláří tak často lze setkati. Gró případu je v tom, že nám paní nevrátila v den odletu námi zaplacenou zálohu v hotovosti (jak nám několikrát slíbila, když jsme ji spláceli). Chyba vznikla na straně realitní kanceláře, což paní uznala, ovšem v podstatě odmítla jakkoli vyjít vstříc. Po dlouhých tahanicích, a několika mnohem lepších řešeních, jsme museli přistoupit na řešení pomocí zahraničního bankovního převodu, přičemž poplatky musíme uhradit my - trvat na principu, že nebudeme platit za chybu realitní kanceláře, tak ty peníze neuvidíme nikdy. Závěrem jen dodám, že doposud jsme je ani neuviděli a realitní kancelář nám je bude posílat na druhý pokus. Tak snad se jich dočkáme.
Celá tato událost nám mírně rozhodila naše výletní plány, protože jsme počítali s tím, že z té hotovosti značnou část výletu zaplatíme. Nestalo se a museli jsme improvizovat, což nakonec nebylo tak hrozné a celý výlet, k němuž se konečně dostávám, jsme si řádně užili.
Den 1.
To byla vlastně přelet z Aucklandu do Dunedinu, půjčení auta, vyjížďka mezi místní albatrosy a tuleně - ti byli super a ubytování (mimochodem výborně designově pojatej hotel) a rychlejší večerní prohlídka města. Dunedin je pěkné městečko evropského střihu, v němž jsme viděli asi jediné historicky vyhlížející budovy. Tedy budovy na jaké jsme zvyklí v evropských městech. Prohánějíce se na hlavním náměstí na bruslích jsme vzbudili trošku pozornosti, dali si večeři a asi po dvou hodinách si všimli nápisů zakazujících bruslení v prostorách náměsí. Ale asi je turistům odpouštěno.
Den 2.
Den začal příjemným piknikem kousek od Dunedinu na pláži a pak ještě příjemnější návštěvou dosti nepřístupné pláže, jižně od Dunedinu, jmenuje se Tunnel beach, protože je přístupná jen ve skále vykutaným tunýlkem. Pak už následovala celkem jednoduchá cesta až do Te Anau, což je horské středisko, které slouží jako vstupní brána do rajské přírody kraje Fjordland. Po cestě jsme se trošku koukli jak to vypadá v Gore a přesně tak si představuju zapadákov ála americkej středozápad, v němž v noci pozorujete jak blikají světla na jediném semaforu. Hrůzná představa. Až do Gore je cesta z Dunedinu nijak prazvláštní, opět hezčí Vysočina a samozřejmě mraky farem a ovcí. Jak se to před Te Anau začne zvedat je to už lepší, v dálce vidíte horské masivy a těšíte se na scenérie s jezery a vašemu těšení je v samotném Te Anau učiněno zadost. Malebné městečko plné ubytovacích zařízení s krásnou hlavní třídou a promenádou podél břehu jezera. Příjemnou večeri ve vlahý podvečer narušil jen déšť v němž jsme museli z centra odbruslit zpátky na hotel.
Den 3.
To měl být co se přírodních krás týče vrchol výletu a ... byl. Měli jsme v plánu dojet k fjordu Milford Sound a cesta z Te Anau k tomu Fjordu je prý nejfotografovanější cesta na Zélandu a já bych si troufal tvrdit, že bude i hodně vysoko na světovém žebříčku. Celý kraj (velký kraj:) západně a severně od Te Anau jest pečlivě chráněnou oblastí a místní si jí velmi cení. Není divu fakt se jedná o nebývalou podívanou jak se můžete přesvědčit například v místním kině. Hned ráno pršelo a bylo převelice škaredě a my měli zarezervovaný jízdeny na lodi po fjordu až někdy kolem 2. odpoledne. Místní nám poradili, že v takovém případě je nejlepší zajít do místního kina, které bylo vystavěno kvůli v podstatě nepřetržitému promítání jednoho filmu. Několik místních rodáků různých povolání se spojilo a natočilo o kraji Fjordland půlhodinový výtvarně pojatý dokument plný leteckých a časosběrných záběrů. Tento dokument promítá kino několikrát denně a tak jsme pohodlně zhlédli ukázku toho, co nás čeká. K dokumentu se vyjadřovat nebudu, ale krajina je abych tak řekl - fakt dobrá. No a pak už jsme se vydali na sever natěšení na tu krásu. Ovšem příroda nám nebyla úplně nakloněna, protože bylo zataženo a poprchalo. Takže jsme z těch horských scenérií, vodopádů, řek a jezer viděli ani né půlku, protože místy nebyla viditelnost větší než 1 km. Ale i s tím málem jsme někdy i my, staří „měšťáci“, zírali na přírodní divy a krásy. Na trasu z Te Anau do Milford Sound všichni doporučují vyhradit si alespoň dvě hodiny (je to tuším asi 110 km) - my to dali asi za 3, protože jsme dost často zastavovali a .... zírali. Ale to dělají skoro všichni a všude jsou odpočívadla, zastávky a podobná zařízení, by se lidé mohli kochat. No a pak už nás čekal fjord samotný. Jako mávnutím se roztrhalo nebe, vyšlo slunce a vítr rozfoukal mraky. Takže na lodi do nás příjemně pražilo. Nevím jak to popsat, lodní projížďka po Milford Sound je jeden z nejzajímavších a co se přírody týče nejúchvatnějších zážitků v mým životě. Plujete úzkým fjordem - tedy po mořské hladině a kolem vás se tyčí strmé hory sahající přímo u vás do výšky kolem 1,5 km a o jednu řadu dál i do 2,5 km. Z těchto skalních masivů, které jsou jako zázrakem porostlé stromy a vegetací, crčí voda, stékají pramínky nebo přímo zuří vodpády sladké vody přímo do moře s průzračnou vodou. To všechno pozorují líně se na slunci vyvalující tuleni. Jestli střihnu to video určitě tam bude několik záběrů, ale pokud zabrouzdáte na netu určitě najdete tisíc lepších. Nicméně myslím, že to se to dá slovy těžko vypovědět a kamerou těžko zachytit. Viděl sem už v Austrálii profi záběry lákající turisty a bylo to pěkné, nicméně realita zcela vyrazila dech.
Ten dech nám pak vyrazilo i něco jinýho. Už mnohem přízemnějšího a pro naše cestování velmi typického. Sice jsme ten výlet dopředu plánovali, měli jsme například na každý den již dopředu zajištěné ubytování a přestože proběhlo proti původnímu plánu několik změn, vždy jsme nakonec věděli, kde budeme spát. Ale i přesto, nebo možná právě proto, jsme se moc nezajímali o místa jako taková. Abych to zkrátil, v Milford Sound jsme překvapeně zjistili, že silnice, po které jsme přijeli z Te Anau je jedinou silnicí, po které se dá přijet nebo i odjet. My jsme si do poslední chvíle mysleli, že si to střihnem skrz horský masiv plný "rakouských" tunelů z Milford Sound rovnou do Queenstownu, kdežto jsme ten den měli nocovat. Mírně nás znejistěl tunel asi 40 km před fjordem, který byl vykutaný dost „amatérsky“ (aspoň pro lidi zvyklé brázdit Alpy v Rakousku), vypadal jako díra do pekla, a všude byla varování, že tunel v 7 večer zavře. No každopádně zjistili sme, že z Milford Sound musíme zpět do Te Anau a pak dál a dál do Queenstownu. Nezbylo než spolknout pár nadávek na vlastní blbost a vydat se již dost znaveni na tu dlouho štreku. Vědět to, spíme samozřejmě 2 noci v Te Anau, což podle mě dělá naprostá většina turistů a mělo by se to tak asi dělat, aby si to člověk nejvíc užil (kempování přes noc je ve Fjordlandu bez přísných povolení získaných od ministerstva zakázáno). No nic, do Queenstownu jsme dorazili velmi pozdě večer a tak tak jsme chytli poslední restauraci, kde se ještě uvolili dát nám jídlo a nenechali nás tak zahynouti vyčerpáním.
... sakra je to nějaký dlouhý a už zmírám únavou ... budiž tedy závěrečný příspěvek o Zélandu příspěvkem na pokračování a tedy vězte, že ... pokračování příště ...
Tady ještě jako vždy přehledná :) mapka.
Wow! you certainly did a long trip!.. Take care, :-)
ReplyDelete