Bangkok

Tak mám už víc vjemů na to, abych se vyjádřil k Bangkoku jako takovému. Jsem teda dost v časové tísni, jednak kvůli práci a jednak kvůli nepřátelsky nastavenýmu spacímu režimu, takže nemám moc čas to pořádně sesumírovat.

Bangkok je fakt zvláštní v tom, že já pořád nevím v jakým duchu o něm mám psát. Zatím mi to tady fakt přijde všechno jako buď a nebo. A já se snažím najít nějakou střední cestu a to tady skoro nejde a tak moc nevím jak to popsat, abych nepsal jenom negativně nebo jenom pozitivně. Navíc nemám skoro žádnou fotodokumentaci, protože Bangkok mě nebaví fotit, Tamara se k tomu taky moc nemá a když už zkusím něco vyfotit jaksi nuceně, tak z toho samozřejmě vyleze nepoužitelná fotka. Zkusím to tedy vzít, abych tak řekl heslovitě :)

• Bangkok je navenek nevzhledné a špinavé město. Smogová situace je zde dost neveselá, nad městem je povětšinou našedivělá deka a vaše plíce mají evidentně radost to tady dýchat. S nějakým větším úklidem ulic si nikdo nedělá starost a místní říční kanály, které kdysi sloužily jako dopravní tepny tu v některých částech slouží jako stoky a skládky. Vedle běžných odpadků se na ulici přes noc hromadí "oficiální" pytle s odpadem podléhající odvozu a mezi těmito kupami převážně z restaurací v noci pobíhají hejna (nekecám) krys. Švábů je zde taky nepočítaně, ale to už prej patří k věci. Včera jsme jednoho honili po ložnici, ale domácí říkaj, že si prostě zvykli, že se jim do bytu občas jeden zatoulá. Do toho všeho v Bangkoku probíhá zběsilá výstavba nových bloků, mrakodrapů a bytových jednotek, což s sebou nese demolici staré zástavby, ale převážně kvanta prachu a hluku. Protihlukové a protiprachové zábrany kolem stavby tu a tam jsou, ale nikdo si s tím, že sutiny přetékají přes chodník až na ulici moc hlavu neláme. Tento obecnější popis pak platí jak pro lepší a tak horší části města. Rozdíl mi přijde jen v tom, že v horších je víc rozpadlejch a zchátralejch domů. 

• Na druhé straně zde najdete super obří nákupní centra, kterých je tu přehršel, kde si můžete nakoupit na co si vzpomenete. Jsou zde asijsky laděná nákupní centra táhnoucí se přes několik bloků, kde se v mnoha patrech nad sebou mačká nesečetně malých krámků prodávajících vše od nových modelů notebooků, ultrabooků a kýho čerta ještě booků přes zlaté šperky až po ponožky. Pak jsou zde nákupní centra velmi západního střihu s patry plnými restaurací, sportovních potřeb a samozřejmě oblečení, oblečení a ještě oblečení všech značek a kategorií. No a nakonec jsou tu super luxusní nákupní centra v nichž mají obchůdky luxusní butiky, pikolíci vám při vstupu otevírají dveře a když sem do jednoho takovýho nedávno šel, tak mi Tamara řikala ať tam hlavně nic nerozbiju :) Obrovskej kontrast, na kterej si nemůžu zvyknout je v tom, že o pár metrů vedle luxusního nákupáku, kde zaplatíte mnoho tisíc za dámskou kabelku nějakého světoznámého butiku, a v jehož útrobách parkují Lamborghini, najdete smradlavý kanál plný odpadků, podél kterého stojí na dřevěných sloupech řada rozpadajících se dřevěných "domků". V jednom z obřích nákupních center je dokonce ledová plocha, klasická hokejová a můžete si tam jít zabruslit. Hodina stojí stejně jako minimální denní mzda. Prý mají dokonce těcho hokejových ploch víc. Nechci to tady všechno v žádným případě nijak soudit a hodnotit. Ale ten rozdíl a kontrast je neskutečně obrovskej (možná jsou místa, kde je ještě větší) a já si na to nemůžu zvyknout a trošku mi to vadí.

• Plýtvání - přijde mi, že se tu strašně plýtvá se zdroji i když moc nevím jak to popsat. Třídění odpadu, kterýho tu jsou produkovány tuny nikoho nezajímá. Všude vám všichni cpou petlahve a plastový sáčky, který se pak hromadí na ulicích nebo nejlépe v řece. Město má v noci prachbídné veřejné osvětlení a v podstatě se ponoří do jakéhosi pološera plné temných koutů, ale v nákupácích jsou všude zurčící fontány a světelné instalace pro okrasu. Kvanta aut v nichž je jeden řidič, řeka plná lodí s motory z nichž stoupá černý dým ... po těch měsících na Zélandu je to tak strašně markantní - je to jakoby si tady lidé prostě mermomocí chtěli zničit prostředí, ve kterém žijí

• Všechno to, co jsem napsal neplatí pro veřejné parky. Je jich tu co by na prstech jedné ruky spočetl a jsou úzkostlivě udržované a v podvečer plné thajců provádějících nejrůznější aktivity. Parky mají fontány a jezírka, záhony a záhonky, lavičky, bazény, stromořadí a lavičky, posilovací stroje, hřiště pro skateborďáky, běžecké dráhy, koncertní altány a všechno je jako ze škatulky. Záhony jsou neustále zalévány, cestičky zametány. Všechny vstupy střeží policie nebo armáda nebo co to je, ale i tak je atmosféra velmi uvolněná. 

• Jídlo ... jídlo je zde neskutečně výborné a chutné, ovšem občas člověk narazí na něco zcela nepoživatelného. Jídlo je pro mě osobně jedním z největších plusů Bangkoku a určitě se mu budu víc věnovat v některým dalším příspěvku.

Teď už musím jít zase něco dělat, ale tímto příspěvky nekončí. Ale přece jen zkusím zepár fotek.

Toto je kanál, podél kterého pravidelně bruslím do jednoho z parků - fakt hodně smrdí.

Řeka Čao-Praja.

Jedna z nejdelších ulic (silnic) světa - Sukhumvit, u které bydlíme. Typický obrázek.

Park Benjasiri kam chodíme běhat a plavat.

Bruslení a ... bruslení ...

Předně jedna dobrá zpráva - místní „soukromej ajťák“ včera vyřešil náš problém s inetem, problém byl na naší straně v jednom z routerů domácích. Mírně sem tedy křivdil chlapcům z místního telecomu, i když přijít na to mohli taky. Každopádně máme inet 21. století a Bangkok je o dost příjemnější.

Ovšem opět se dneska nedostanu k popisu města jako takové nicméně chci se chvíli věnovat činnosti, která je zde pro mě zcela nejpříjemnější - tedy bruslení. Původně jsem si bruslení chtěl nechat na později, ale chci se podělit o jedno video a tak se k němu vyjádřím už teď.

Jak jsem již zmínil dříve hned první den po příjezdu jsme zapadli mezi místní bruslaře a minulý víkend jsme s nimi strávili další pár hodin. Bruslařskou obec zde vedou dva velmi nadaní učitelé, kteří nám dávají trvdou, ale velmi potřebnou a zajímavou školu - nové triky a techniky a tak vůbec. Vše se odehrává v příjemném prostředí nejpopulárnějšího bangkokského parku - Lumphini. Program na sobotní a nedělní odpoledne je tedy jasný, navíc tam kousek od místa, kde bruslíme, o víkendu probíhají veřejné koncerty místního symfonického orchestru a jiných těles vytváří tak velmi netradiční atmosféru tohoto jedinečného místa. A právě tam, v Lumphini, mě minulý víkend natáčel jeden z místních a dokonce mi vrazil na brusli sportovní kameru. Dal jsem mu e-mail, aby mi poslal nějaký natočený záběry, ale moc jsem v to nedoufal, protože za dobu, co bruslím si mě natáčelo a fotilo nespočet lidí, z nichž mnoha jsem dal adresu a obdržel tisíc slibů, že mi pošlou buď fotky nebo ty záběry a nikdy nic nedošlo (důvod je mi neznámý). O to větší bylo včera večer mé překvapení, když Mike opravdu poslal link na video. Navíc neposlal surový materiál, ale celkem svižný a zajímavý sestřih. Vystihuje spíš atmosféru místa než kvalitu bruslení, s tou kamerou na noze to bylo trošku divné a tak jsem se moc nesnažil :) ale když se na to koukám, už se těším na zítra až tam zase pár hodin strávíme. Navíc většina lidí umí obstojně anglicky takže tam nejde jen o bruslení :) Prostě výborný místo, příjemní lidi a dobrá atmosféra, hodně nám to připomíná začátky v Peru, kde ty odpoledne probíhaly podobně.

A tady už je link na to video ...
https://vimeo.com/60156715

A u bruslení ještě zůstanu, tentokrát však né u slalomového. Přestože mě od toho místní trošku zrazují a této zábavě neholdují, já si hodně užívám bruslení po ulicích bangkoku, kdy opět brusle využívám jako dopravního prostředku na bazén a tak. Zejména se mi zalíbilo proplétání se mezi auty v nekonečných zácpách a při jejich šnečím popojíždění po několikaproudových ulicích. Vzhledem k hustotě dopravy a stavu silnic se jedná o silně adrenalinový sport. Bruslil sem už v nesčetně městech, ale tady je to fakt hodně svérázné. Při doplnění tou správnou hudbou je to fakt skvělý zážitek. Myslím, že hudba není v tomto případě handicap, jako v „normálních městech“, protože hladina hluku je zde v podstatě konstantní a podle zvuku se tedy nelze orientovat. Plus člověk zde stejně musí mít ostražitost a obezřetnost vyhnanou na maximum. Zajímavé je, že místní řidiči na mě vůbec netroubí, dokonce ani motorkáři, ani taxikáři na mopedech (k tomu všemu se snad později dostanu podrobněji) mi nehrozí pěstí. Přes neskutečné množství aut, absenci značení a neustálou tlačenici tady nejsou auta obouchaná jako na autodromu nebo jako tomu bylo v Peru (tam jsou karoserie pomačkané jako plastové kelímky). Má to prý co dělat s budhistickým klidem místních. Opět srovnávám s Peru, kde byla dopravní situace, co se množství aut a zácp týče podobná, ale všichni troubili, co jim klakson stačil, na chodce nikdo nereagoval, lítali všichni jako blázni a menší bouračky byly na denním pořádku. Tady se všichni jaksi s budhistickým klidem posunují metr po metru v nekonečných zácpách a přestože se cpou do každé škvíry, porušují těch několik málo pravidel a křižovatky projíždí i chvíli po přebliknutí na červenou, přesto je ta situace tady taková klidnější. Navíc prý jsou zvyklí na různá podivná vozítka v dopravním provozu, stařenka tlačící na 4proudové silnici vozík s nějakejma rybama není výjimkou. A taky jsou prý zvyklí, že cizinci (v místním jazyce farang), jsou prostě divní. Výsledek je ten, že se cítím na těch ulicích celkem bezpečně - nebezpečenější než auta jsou díry v silnici a trošku problém jsou ti mototaxikáři, kteří někdy jezdí přece jen dost na hraně. Každopádně takový průlet jednoproudovou jednosměrkou v protisměru, v které místní bez problémů vytvoří dva pruhy (od zdi ke zdi), je fakt adrenalinovej zážitek z největších. Většina místních na mě kouká napřed s údivem a pak rozzáří ústa do úsměvu a někdy zvednou palec :) mototaxikáři se mnou někdy závodí - v přecpaných ulicích samozřejmě nebrzdím dopravu, ale jsem povětšinou rychlejší než je tok dopravy a tak se proplétám mezi stojícími auty přesně jako ti borci na mopedech.

Tím sem shrnul dvě hlavní činnosti s bruslema na nohách a teď už vyrazím do ulic. Vzhledem k časovému posunu proti ČR nám tady vychází pracovní doba na odpoledne a večer, což nám moc nevyhovuje a přijde mi, že jsme zase v pasti času - na nic tu není čas, do toho pár vedlejších projektů a nějaký větší prozkoumávání města nehrozí, protože den je velmi krátký. 

Technická kapka - RSS

Jen rychlá technická, pokud máte někdo zájem číst si tento blog v RSS čtečce, pak kýženou adresou je:

http://bpestblog.blogspot.com/feeds/posts/default?alt=rss

Bangkok přes černé brýle a byt

Ani nevím jak mám začít vlastně o Bangkoku psát. Jaksi se tu nemůžu „pohodlně usadit“. Musím začít trošku nezajímavě, totiž u nás „doma“ a musím začít negativně. K naší práci potřebujeme notebooky a internet. Notebooky si vozíme sami a internet nám musí někdo poskytnout. Měl by být rychlý a stabilní, rychlost oželíme, ale stabilitu ne a tady je připojení zcela nestabilní, většinou kolísá na hranici použitelnosti. Naši domácí - k podrobnějšímu popisu bytu se snad dostanu později - několikrát urgovali poskytovatele, několikrát tu byl nějaký technik to řešit, ale zatím ke změně k lepšímu nedošlo. Vypomáháme si mobilním připojením, které je ovšem datově omezené, takže musíme přecházet z jednoho připojení na druhé. Prostě je to velká otrava, způsobuje nám to nemalé obtíže a mě osobně to deptá a kazí náladu - a tady se dostávám k tomu, proč o tom tak dalekosáhle píšu. Celá záležitost s tím připojením a přístup Thajců typu „ale ono to přece trošku nějak funguje“ mi dost negativně ovlivňují vnímání Bangkoku jako celku. Takže je možná, respektive určitě je můj dojem z Bangkoku mírně (řek bych tak o 15%) horší než kdybychom měli plně funkční připojení ... no dobře, uznávám, že jsem trošku „blázen“, ale mám to takhle nastavený a nemůžu si pomoct, i když bych chtěl.

No a teď k nějakým faktičtějším a snad zajímavějším věcem. Ještě tedy zůstanu chvilku u našeho bytu. Jelikož jsem uvedl trošku zavádějící informace, uvedu v rychlosti věci na pravou míru. Ano bydlíme v bytě, který má celkově plochu 690 m2, ale nebydlíme v něm sami. Hlavním nájemcem bytu jest movitá novozélandská rodina (to je náhoda), která 2 pokoje v patře bytu pronajímá. Původně jsme tady v Bangkoku chtěli bydlet „ve svém“ a z hlediska ceny by to v žádném případě nebyl problém, poté jsme zvažovali variantu nastěhovat se do hotelu na celou dobu, hotely zde nabízí řekněme dlouhodobější pronájmy apartmá za příznivé ceny, ale přece jen jsme se pro pořádek podívali i na nějaké nabídky pokojů a tento byt nám jaksi padl do oka. Po zvážení všech pro a proti jsme se nakonec rozhodli, že i tady nám „bude stačit“ pouze pokoj, i když za cenu pokoje v tomto bytě bychom bez problémů měli vlastní byt. Ale nelitujeme ... koukám teď právě přišel další pán řešit ten internet, tentokrát to není maník z místního telecomu, ale nějakej soukromej „IT čistič“ (asi jako Hajd:) tak uvidíme ... máme příjemné domácí, kteří žijí spokojený život movitých rentiérů (tento byt si jen pronajímají, ale vlastní několik nemovitostí na Novém Zélandu a v Austrálii a tuším, že ještě někde jinde v JV Asii), náš pokoj je větší než celý byt v Aucklandu a terasa (na které právě todle píšu) a prostory, které v bytě můžeme využívat jsou super. Plus máme v domě k dispozici bazén, což v těchto teplotních podmínkách není k zahození.
Tolik tedy k našemu ubytování.

Nyní bych se měl konečně dostat k Bangkoku, ale žel přes noc přišly nové pracovní zakázky a já se bohužel budu muset začít věnovat nějakým 3D obrázkům.

Jen ve zkratce, pořád mám k Bangkoku velmi ambivalentní vztah. Něco je tu peklo a něco je tu super. Ono prý Thajsko je země protikladů a v Bangkoku je to vidět na každém kroku. Sakra, ve zkratce to napsat nedokážu :) Musím tomu věnovat víc času... prostě pořád si nejsem jistej, jestli se mi tady líbí nebo ne :) 

Nový Zéland - ohlédnutí, roadtrip a tak ... část 2.

... jak je Zéland postupně zasypáván, zavalován a zaplavován dojmy z Bangkoku, přijde mi, že je to neskutečně dávno, co jsme jej brázdili ve stříbrné Toyotě ... najednou je lovení těch vzpomínek nějaký namáhavý .... ale zkusím se tam zase vrátit ... dost mi pomůžou i Tamařiny fotky, který
nahrála na Picasu, takže kdo má zájem může využít známého odkazu nalevo, jsou tam krásně vidět ta místa, o kterých se tu snažím psát.

Den 4.

Náš dopolední program určila majitelka hostelu, ve kterým jsme spali. V Queenstownu chození, turistika, treking a veškeré horské činnosti doslova visí ve vzduchu (jako neviditelná mrkev z jedné povídky) a tak jsme se při placení účtu za ubytování zmínili, že by se nám líbilo někam vyrazit. Paní nás zkoukla a řekla ať si vylezeme na kopec, který je hned u hotýlku. Kopec se jmenuje lakonicky Queenstown Hill a procházka nám měla zabrat asi 2 hodiny tam i zpátky. Krátce a jasně, opět sem se přesvědčil, že vysokohorský chodič ze mě fakt nebude. Trasa nám zabrala asi o hodinu víc než říkal průvodce (ale dost jsme se loudali a rozjímali) a  já už od půlky fingoval, že jsme na vrcholu. Ale jo, vrchol jsme zdolali a aspoň já mám tak na rok s lezením po kopcích a velehorách vystaráno. Po tomdle výkonu jsme pak na bruslích projeli Queenstown a shledali ho malebným horským městečkem velmi klasického střihu, žijícím z přírody a adrenalinu chtivých turistů z celého světa. Jezero jak z pohádky, parčíky jak z Lednice a zachovalé a udržované baráčky mnohé dodržující styl původních osadníků (takový ty zlatokopecko westernový patrový domy). Bylo příjemné léto a bylo tam pěkně. Po Queenstownu jsme si udělali malou zajížďku, vlastně vůbec nevím proč, za což jsme byli velmi příjemně a nečekaně odměněni malou vesničkou Arrowtown. Oni tomu teda říkají město, ale je to prachsprostá vesnice. Má však jednu zvláštnost, kdysi dávno byl Arrowtown středem zlatokopecké horečky a podařilo se mu uchovat si ve značné míře podobu z té doby. Takže je tam taková ta hlavní ulice jak jsem ji znal z westernů, s trámy na přivazování koní a podloubími a velkými stodolami. Místy to vypadalo jako kulisy z nějakýho natáčení, ale vše bylo opravdové a hodně se nám to líbilo. Někteří turisti se stále snažili v místní řece hledat zlatý prášek, ale o to jsme se nepokusili. Předně je tam ta voda studená a druhak jsme spokojení s tím co máme :) nač ještě hledat zlato :)
No a pak už jsme vyrazili směrem našemu dalšímu noclehu, do městečka Omarama (to se mi asi nikdy nepodaří vyslovit tak, jak to vyslovovali místní). Vybrali jsme si to místo proto, že jsme nechtěli na jeden zátah jet z Queenstownu až ke Christchurchi a taky proto, že tam bylo volno. Hodně ubytování směrem na sever, kde jsme původně chtěli zakotvit bylo již plně obsazených.
Omarama je příjemně ospalá (jak jinak) „díra“ uprostřed ničeho proslulá kluzákovým letáním. Dokonce je to prý mekka světového kluzákového létání a jezdí se tam lámat rekordy. Na tuto kratochvíli jsme bohužel neměli čas.

Den 5. a 6.
Tento den nás čekalo hodně kilometrů, protože jsme již před výletem zcela zavrhli pobyt v Christchurchi (údajně nevzhledném to městě, navíc poničeném zemětřesením, který tam před dvěma rokama shodilo kde co) a místo toho byla naším cílem vesnička Akeroa na poloostrově Banks jižně od Christchurche. Vybrali jsme si ji jako místo odpočinku na 2 noci, protože jsme předpokládali, že po tom harcování po kopcích si budeme chtít někde odpočinout, než vletíme rovnýma nohama do víru Bangkoku. Ukázalo se, že jsme líp vybrat nemohli. No takže ráno, jsme z bez větších okolků vyrazili z Akeroi a stavili se po cestě jen u jezera Taupo, kde jsme se na asi hodinu a půl naložili do lázní. Mají tam takový menší lázeňský centrum na břehu jezera, mírně zvednutý nad úroveň hladiny, takže se můžete v horkých bazénech kochat pohledem na vodní hladinu lemovanou vysokými kopci. Příjemné, ale pro nás zkušené a tedy náročné lázeňské povaleče nic extra. Pak jsme to už svištěli přímo až do Akeroi. Mezi jezerem Taupo a Christchurchem je taková klasická, nudnější farmářská krajina, nic zajímavého (po 4 dnech na silnicích ostrova určitě ne), ale poolostrov Banks dost mění situaci. Je zajímavý jak svým tvarem tak členitostí a je celý posetý kopci a kopečky spadajícími tu příkře tu pozvolna do moře. Všude jsou lesy a pastviny a turistické stezky a tu tam je malá vesnička. Do poloostrova je zaříznuto nesčetně mořských zátok a v jedné z nich je právě vesnička Akeroa. Byla založena francouzskými osadníky a tak jsou tam názvy ulic ve francouzštině a celkový charakter vyzařuje francii na každém kroku. Je to tam jak na francouzské riviéře (před padesáti lety). Je to útočiště mnoha umělců a ráj pěší turistiky a místo pro klidný odpočinek turistů, z velké části novozélanďanů, kteří tam jezdí na dovolné a prázdniny. Tam jsme tedy 2 noci a jeden relaxovali u dobrých jídel, procházeli se po okolních pastvinách a za vlahých podvečerů se v parku u moře oddávali četbě historických románů a jiných literárních děl.

Den 7. a letištní Odyssea
Ráno jsme líně vyrazili z ubytování a chtěli si ještě projet druhou stranu poloostrova než nám poletí letadlo z Christchurche. Celou dobu jsme jeli podle Google map a i tady nabízel Google „žlutou“ cestu po druhé straně poloostrova. Po přejetí hlavního hřebene, který jakoby poloostrov půlí a kochání se krásnými výhledy do údolí jsme však na druhé straně zjistili, že ani Google neví všechno. Žlutá na mapě, což vždycky znamenalo krásně upravenou silnici s nejméně dvěma pruhy, nebyla „žlutá“ ve skutečnosti. Najednou, na míle daleko od civilizace, skončil asfalt a silnice se změnila v prašnou polňačku místy vyspravenou vysypaným hrubým štěrkem. Ještě podotknu, že na tom poloostrově i žluté a bílé silnice, které vždy byly z asfaltu, byly vždy zaříznuty ve svahu, byly velmi úzké, byly samá serpentína a občas měl člověk pocit, že zahučí dolů jen fikne. No a teď nás čekalo to samé, jen bez asfaltu, patníků, zpevněné krajnice a ve variantě jen pro jedno auto. Vracet se nám nechtělo a říkali jsme si, že to snad nebude dlouho trvat. Ale trvalo. Na této cestě jsme strávili skoro 2 hodiny, s nejvyšší rychlostí 30 km/h, průměrnou asi 15 km/h, potkali jsme 2 auta v protisměru, u čehož jsme naštěstí vždy byly na straně „u meze“ takže kola dolů do rokle visela těm druhým.Místy to bylo nepříjemné, ale aspoň to byla krásná krajina a stády ovcí taky člověk neprojíždí každý den. (Zase není tak o co stát). Původně jsme si mysleli, že na letišti budeme, zbytečně brzo, ale tady ta menší komplikace znamenala, že jsme tam byli skoro na čas. A dobře tak, protože stejně jsme pak na letištích v různých státech strávili spoustu času.

Původně jsem tu chtěl rozepsat celý náš přelet, ale raději se vrátím ještě pár obecnými postřehy na Zéland. Jen vězte, že od opuštění postele v Akeroi do upadnutí do postele na bytě v Bangkoku uplynulo 44 hodin a jednalo se o jeden z nejúnavnějších přeletů (nebylo to nijak extrémně náročné, ale hrozně se to táhlo). Částečně si za to můžeme sami, né úplně ideálním naplánováním letu.

No a teď ještě pár glos k tomu jižnímu ostrovu a Zélandu vůbec.

• Lidé na Zélandu jsou velmi příjemní, vstříní, nápomocní „a vůbec fajn“.

• Po té době, kterou jsem tam strávil mám dojem, že Zéland má jednu zvláštní charakteristickou vlastnost. Tedy spíš společnost na Zélandu.  Teď se bude jednat o laický rádoby antropologický postřeh. Civilizace, tedy rozumněj západní civilizace tak jak ji známe u nás, tam vnikla, usadila se a vyvinula se nenásilnou cestou, bez chyb učiněných v jiných částech světa. Narozdíl od Austrálie nikdo nevystřílel domordce, narozdíl od Jižní Ameriky či Asie nikdo nevykořisťoval. Při budování společenského systému prostě jakoby se vždycky "novozélanďané" (v ne tak dávných dobách to samozřejmě byli angličané, francouzi, němci atd.) podívali jinak, řekli si takhle je to dobrý, takhle to není dobrý a podle toho se rozhodli, jak chtěji, aby systém vznikal u nich. Vznikla tak společnost, která netrpí různými civilizačními nešvary, které tak dobře známe v Evropě jako je xenofobie, nezájem nebo plundrování za každou cenu. Todle aspoň je můj dojem, který se mi tam velmi jasně po těch 3 měsících vykrystalizoval. Samozřejmě tam k tomu byli podmínky, není tam historická zátěž a tak podobně, ale prostě laicky řečeno „si to tam kluci a holky vybudovali velmi dobře.“

• Jižní ostrov Zélandu je ráj pro turisty, lyžaře a milovníky všech možných adrenalinových sportů. Jen si připravte hodně peněz, protože za 200 NZD vás možná nechají se na něco podívat. Pokud se něčeho chcete chvíli (dvě hodiny) něčeho účstnit, připravte si aspoň 400 NZD.

• Jižní ostrov nabízí mnoho možností přivýdělku na farmách, pracuje tam i hodně čechů. Prací na vinicích a farmách se tam dá rozumně si přivydělat. Ale aby se to člověku vyplatilo musí tam aspoň na půl roku. Případně se tam dá pracovat za stravu a nocleh a jen se posunovat z místa na místo. Takhle potulujících se dobrodruhů je tam taky hodně. Mimochodem většinu těchto informací máme od stopařů, který jsme během výletu brali, a kteří se rekrutovali právě z těchto skupin. Jo a stopovat se na Zélandu dá bez problémů, čekací doby jsou okolo deseti minut. Stopování je běžný a hojně využívaný způsob dopravy.

• Jižní ostrov je posetý takovými menšími městečky a komunitami, které hodně drží pospolu a jsou spokojení s místem, kde žijí a střeží si jeho integritu. Nikdo moc nechápal, že se nám líbí ve městech a byli jsme z 3 měsíců na Zélandu skoro celou dobu v Aucklandu. Například malá vesnička Glenorchy v cípu jezera Wakatipu se silně a kategoricky postavila proti vybudování tunelu, který by spojil Milford Sound s Queenstownem - tedy přesně varianta, kterou bychom my s Tamarou nedávno velmi uvítali. Tunel by ústil právě kousek od této vesničky a přinesl by jistě značný ekonomický rozmach. Nicméně obyvatelé Glenorchy a lidé z Queenstownu či Te Anau ho nechtějí. Právě proto, že chtějí mít turismus pod kontrolou a prioritou je pro ně životní prostředí a né zisk. Dlužno dodat, že životní úroveň je tam vysoká. Tady to vědomí pospolitosti mi přišlo jako další zásadní a určující rys Zélandu a je v určité míře citelné i v Aucklandu.

Ještě by mě pár věcí napadlo, ale todle jsou ty hlavní body. Na Zélandu se prostě dobře žije. Teda aspoň pokud my měli možnost jej poznat a nám se tam žilo skvěle (v Aucklandu:). Teď už zase musím začít dělat něco jinýho a Zélandu dám dále zapadat pod novější dojmy. Možná se někdy dostanu k tomu videu, ale příští příspěvky budou už určitě z Bangkoku - což je trošku jiná písnička :)

Nový Zéland - ohlédnutí, roadtrip a tak ... část 1.

Než nové zážitky, pracovní záležitosti. děravá pamět a právě spolknutá rybí kost zcela znemožní napsat něco o Novém Zélandu pokusím se nyní vrátit se ještě a popsat pár příhod, dojmů a přírodních krás z oněh ostrovů. Bude se jednat převážně o popis roadtripu ... a bude to dlouhý :)

Jelikož chci napsat snad jen jednu vyloženě negativní věc, tak s ní hned začnu ať ji máme za sebou. Navíc jí vlastně celej náš výlet začal a v prvních dnech byl mírně ovlivněn. Jak možná někteří tuší, je v tom ta realitka. Když jsem tu paní před třemi měsíci potkal a viděl, jak se k nám chová, říkal sem si, že určitě k něčemu dojde. Teď si uvědomuju, že fakt nechci zabíhat do podrobností a celý to tady popisovat, jedná se o velmi klasický případ přezíravosti, neschopnosti, nezájmu, do nebevolající drzosti, s kterými se u realitních kanceláří tak často lze setkati. Gró případu je v tom, že nám paní nevrátila v den odletu námi zaplacenou zálohu v hotovosti (jak nám několikrát slíbila, když jsme ji spláceli). Chyba vznikla na straně realitní kanceláře, což paní uznala, ovšem v podstatě odmítla jakkoli vyjít vstříc. Po dlouhých tahanicích, a několika mnohem lepších řešeních, jsme museli přistoupit na řešení pomocí zahraničního bankovního převodu, přičemž poplatky musíme uhradit my - trvat na principu, že nebudeme platit za chybu realitní kanceláře, tak ty peníze neuvidíme nikdy. Závěrem jen dodám, že doposud jsme je ani neuviděli a realitní kancelář nám je bude posílat na druhý pokus. Tak snad se jich dočkáme.
Celá tato událost nám mírně rozhodila naše výletní plány, protože jsme počítali s tím, že z té hotovosti značnou část výletu zaplatíme. Nestalo se a museli jsme improvizovat, což nakonec nebylo tak hrozné a celý výlet, k němuž se konečně dostávám, jsme si řádně užili.

Den 1.
To byla vlastně přelet z Aucklandu do Dunedinu, půjčení auta, vyjížďka mezi místní albatrosy a tuleně - ti byli super a ubytování (mimochodem výborně designově pojatej hotel) a rychlejší večerní prohlídka města. Dunedin je pěkné městečko evropského střihu, v němž jsme viděli asi jediné historicky vyhlížející budovy. Tedy budovy na jaké jsme zvyklí v evropských městech. Prohánějíce se na hlavním náměstí na bruslích jsme vzbudili trošku pozornosti, dali si večeři a asi po dvou hodinách si všimli nápisů zakazujících bruslení v prostorách náměsí. Ale asi je turistům odpouštěno.

Den 2. 
Den začal příjemným piknikem kousek od Dunedinu na pláži a pak ještě příjemnější návštěvou dosti nepřístupné pláže, jižně od Dunedinu, jmenuje se Tunnel beach, protože je přístupná jen ve skále vykutaným tunýlkem. Pak už následovala celkem jednoduchá cesta až do Te Anau, což je horské středisko, které slouží jako vstupní brána do rajské přírody kraje Fjordland. Po cestě jsme se trošku koukli jak to vypadá v Gore a přesně tak si představuju zapadákov ála americkej středozápad, v němž v noci pozorujete jak blikají světla na jediném semaforu. Hrůzná představa. Až do Gore je cesta z Dunedinu nijak prazvláštní, opět hezčí Vysočina a samozřejmě mraky farem a ovcí. Jak se to před Te Anau začne zvedat je to už lepší, v dálce vidíte horské masivy a těšíte se na scenérie s jezery a vašemu těšení je v samotném Te Anau učiněno zadost. Malebné městečko plné ubytovacích zařízení s krásnou hlavní třídou a promenádou podél břehu jezera. Příjemnou večeri ve vlahý podvečer narušil jen déšť v němž jsme museli z centra odbruslit zpátky na hotel.

Den 3. 
To měl být co se přírodních krás týče vrchol výletu a ... byl. Měli jsme v plánu dojet k fjordu Milford Sound a cesta z Te Anau k tomu Fjordu je prý nejfotografovanější cesta na Zélandu a já bych si troufal tvrdit, že bude i hodně vysoko na světovém žebříčku. Celý kraj (velký kraj:) západně a severně od Te Anau jest pečlivě chráněnou oblastí a místní si jí velmi cení. Není divu fakt se jedná o nebývalou podívanou jak se můžete přesvědčit například v místním kině. Hned ráno pršelo a bylo převelice škaredě a my měli zarezervovaný jízdeny na lodi po fjordu až někdy kolem 2. odpoledne. Místní nám poradili, že v takovém případě je nejlepší zajít do místního kina, které bylo vystavěno kvůli v podstatě nepřetržitému promítání jednoho filmu. Několik místních rodáků různých povolání se spojilo a natočilo o kraji Fjordland půlhodinový výtvarně pojatý dokument plný leteckých a časosběrných záběrů. Tento dokument promítá kino několikrát denně a tak jsme pohodlně zhlédli ukázku toho, co nás čeká. K dokumentu se vyjadřovat nebudu, ale krajina je abych tak řekl - fakt dobrá. No a pak už jsme se vydali na sever natěšení na tu krásu. Ovšem příroda nám nebyla úplně nakloněna, protože bylo zataženo a poprchalo. Takže jsme z těch horských scenérií, vodopádů, řek a jezer viděli ani né půlku, protože místy nebyla viditelnost větší než 1 km. Ale i s tím málem jsme někdy i my, staří „měšťáci“, zírali na přírodní divy a krásy. Na trasu z Te Anau do Milford Sound všichni doporučují vyhradit si alespoň dvě hodiny (je to tuším asi 110 km) - my to dali asi za 3, protože jsme dost často zastavovali a .... zírali. Ale to dělají skoro všichni a všude jsou odpočívadla, zastávky a podobná zařízení, by se lidé mohli kochat. No a pak už nás čekal fjord samotný. Jako mávnutím se roztrhalo nebe, vyšlo slunce a vítr rozfoukal mraky. Takže na lodi do nás příjemně pražilo. Nevím jak to popsat, lodní projížďka po Milford Sound je jeden z nejzajímavších a co se přírody týče nejúchvatnějších zážitků v mým životě. Plujete úzkým fjordem - tedy po mořské hladině a kolem vás se tyčí strmé hory sahající přímo u vás do výšky kolem 1,5 km a o jednu řadu dál i do 2,5 km. Z těchto skalních masivů, které jsou jako zázrakem porostlé stromy a vegetací, crčí voda, stékají pramínky nebo přímo zuří vodpády sladké vody přímo do moře s průzračnou vodou. To všechno pozorují líně se na slunci vyvalující tuleni. Jestli střihnu to video určitě tam bude několik záběrů, ale pokud zabrouzdáte na netu určitě najdete tisíc lepších. Nicméně myslím, že to se to dá slovy těžko vypovědět a kamerou těžko zachytit. Viděl sem už v Austrálii profi záběry lákající turisty a bylo to pěkné, nicméně realita zcela vyrazila dech.
Ten dech nám pak vyrazilo i něco jinýho. Už mnohem přízemnějšího a pro naše cestování velmi typického. Sice jsme ten výlet dopředu plánovali, měli jsme například na každý den již dopředu zajištěné ubytování a přestože proběhlo proti původnímu plánu několik změn, vždy jsme nakonec věděli, kde budeme spát. Ale i přesto, nebo možná právě proto, jsme se moc nezajímali o místa jako taková. Abych to zkrátil, v Milford Sound jsme překvapeně zjistili, že silnice, po které jsme přijeli z Te Anau je jedinou silnicí, po které se dá přijet nebo i odjet. My jsme si do poslední chvíle mysleli, že si to střihnem skrz horský masiv plný "rakouských" tunelů z Milford Sound rovnou do Queenstownu, kdežto jsme ten den měli nocovat. Mírně nás znejistěl tunel asi 40 km před fjordem, který byl vykutaný dost „amatérsky“ (aspoň pro lidi zvyklé brázdit Alpy v Rakousku), vypadal jako díra do pekla, a všude byla varování, že tunel v 7 večer zavře. No každopádně zjistili sme, že z Milford Sound musíme zpět do Te Anau a pak dál a dál do Queenstownu. Nezbylo než spolknout pár nadávek na vlastní blbost a vydat se již dost znaveni na tu dlouho štreku. Vědět to, spíme samozřejmě 2 noci v Te Anau, což podle mě dělá naprostá většina turistů a mělo by se to tak asi dělat, aby si to člověk nejvíc užil (kempování přes noc je ve Fjordlandu bez přísných povolení získaných od ministerstva zakázáno). No nic, do Queenstownu jsme dorazili velmi pozdě večer a tak tak jsme chytli poslední restauraci, kde se ještě uvolili dát nám jídlo a nenechali nás tak zahynouti vyčerpáním.

... sakra je to nějaký dlouhý a už zmírám únavou ... budiž tedy závěrečný příspěvek o Zélandu příspěvkem na pokračování a tedy vězte, že ... pokračování příště ...

Tady ještě jako vždy přehledná :) mapka.

Plavání a špitál

Jsem sice unavenej jako blázen několikahodinovým řešením problémů s internetem - proč je máme snad v každé zemi mimo Evropu? - ale chci ještě v rychlosti napsat dnešní příhodu z bazénu a nemocnice.

Jak jsem psal, chtěli sme si jít dneska zaplavat, ale nakonec sem vyrazil jenom já. Při hledání bazénů na netu jsem zjistil, že při prvním vstupu do bazénu musíte předložit lékařské osvědčení o svém dobrém zdravotním stavu. Veškerý zprávy, které jsem na netu našel se shodovaly v tom, že toto osvědčení lze velmi rychle a snadno získat v kterékoliv nemocnici za pakatel a že se na vás mnohdy doktoři ani nepodívají. Prostě minutová formalita. Inu nahodil jsem brusle a zamířil do nejbližší nemocnice, je naštěstí kousek od bazénu. V nemocnici nehnul nikdo brvou, když jsem přišel na recepci v 2. patře na bruslích a ochotně mi sdělili, že lékařské potvrzení není problém. Vyplnil sem ve chvilce jeden formulář a usadil se v dobré víře, že za 5 minut jsem venku lehčí o maximálně 50 korun.

Když si mě zavolala 3. sestra (první byla na recepci, druhá u formuláře), držíce v ruce spoustu prázdnejch formulářů, trošku sem znejistěl a když mi řekla, abych si stoupl na váhu věděl sem, že jde do tuhýho. Ale jelikož už jsem byl za bodem, kdy šlo se ctí couvnout nezbylo mi než sundat brusle a poslechnout. Slečna mi sdělila, že mě čeká změření tlaku, odběr krve, test moči a rentgen hrudníku. Že pak si počkám na výsledky za laborky a asi za hodinu až hodinu a půl budu venku. Mnozí jistě víte, že jen při vyslovení slov „odběr krve“ se mi dělá špatně a při samotných odběrech a očkováních, kterým se snažím vyhýbat jak čert kříži, upadám do lehčích i hlubších mdlob. Takže v tu chvíli mi projelo hlavou spousta myšlenek na útěk ze špitálu (ale měl sem už sundaný ty brusle), případně emigraci z Thajska (pro jistotu, v tu chvíli už měli moje bydliště), ale všechny plány měly nějaký mouchy, tak jsem nakonec nastavil ruku na změření tlaku. V daném panickém stavu jsem měl tlak tak vysoký, že se na to šly dívat 3 sestry a vypadalo to, jako bych tam trhnul nějaký rekord. Načem mi postupně velmi ustaraně sdělily, že mám nezdravě vysoký tlak (tuším, že to první číslo bylo 170 a to druhý 90).

Následovalo mučivé čekání na odběr krve, které naštěstí netrvalo dlouho a mělo celkem příjemné rozuzlení. Krev mi bral asi 60 letý pán, kterého jsem původně tipoval na místního údržbáře, nicméně udělal to velmi šikovně a hlavně rychle, než se o mě začaly pokoušet mé klasické mdloby už vytahoval jehlu. Fakt byl hrozně rychlej a já se ani nestačil vzpamatovat a posílal mě ven. Nejlepší odběr krve v životě (podobně jednou proběhlo očkování ve Švédsku, kde nás s Tamarou naočkovali tak, že se doktor k nám přitočil zezadu, když jsme kecali o tom odkud jsme a já skoro nepostřehl, že k něčemu došlo).

Maje to nejhorší za sebou bylo mi již lépe a další testy proběhly bez větších problémů a asi po 2 hodinách sem šel za pánem doktorem, jenž na mě čekal s výsledky. Čekal sem nějaký větší rozbor mé zdravotní situace a hlavně toho vysokýho tlaku, ale teď už to byla opravdu jen formalita. Doktor se vyptal na Českou Republiku - krásná to země - a po minutě boje s tiskárnou jsem měl v ruce hustě popsaný, respektive thajskými kudrlinkami ozdobený papír. Jedna A4, na níž byla dvě slova, kterým sem rozuměl (totiž moje jméno), a za tu jsem na pokladně zaplatil krásných 850 bahtů, což je asi 500 korun. Paráda, co jsem přijel tak zatím jenom žhavím kreditku.

Jelikož jsem pořád netušil, co je vlastně na tom papíru napsáno, chtěl sem si ho ofotit a poslat příteli z bruslí by mi pomohl (google translate u thajštiny ještě neumožňuje překlad z fotky). U této činnosti mě ovšem zmerkla jedna postarší doktora, která se podivila, že mi nikdo nevyložil obsah papíru a hlavně nedal kopie všech mých testů. Okamžitě zjednala nápravu, okopírovala mi výsledky a ve zkratce načrtla obsah zprávy. Vězte tedy, že jsem zdravý jako řípa, nemám tuberkulózu, nemám neurofibromatózu, nejsem alkohlik, neužívám drogy a tu pátou odrážku jsem zapomněl :) No prostě můžu tady do veřejnýho bazénu.

Zaradoval jsem se a vyrazil na bazén, spokojen jak jsem všechno nakonec dobře zařídil. Ovšem na bazénu bylo mé čelisti zase popadnouti. Na recepci - tedy vlastně u stolu u vchodu (jinak je bazén pěknej) - jsem okamžitě zašermoval na paní tím lejstrem o mém zdravotním stavu a dožadoval se vstupu. Paní se lejstro nějak nezdálo, chvíli ho študovala, pak váhavě řekla, že ho bere, načež vítězoslavně vytáhla jiný papír, na kterým bylo chabou angličtinou napsaný, že jestli chci do bazénu musí předložit ještě 2 pasové fotografie a kopii pasu (tištěnou, ne jen fotku v tabletu (kterou tady všem ukazuju pořád)). Bez těchto náležitostí mě na bazén prý nepustí. Spíše posunky než mluvou jsem ji uprosil, aby mě přesto pustila, že jí všechno donesu zítra a tak se mi nakonec podařilo dostat se do vody.

Tam jsem narazil na jednoho angličana a maje chuť do konverzace, nadhodil sem v rychlosti mou nemocniční anabázi. Zasmál se a sdělil mi, že stejný potvzrení lze získat asi za 40 bahtů v kadeřnictví naproti přes ulici. To už na mě bylo moc a raději sem začal plavat, bych vypnul mozek.

Výsledek je, že zítra budu řešit papírování znovu, ale aspoň vím, že jsem zdravej. Tamara si samozřejmě zítra skočí do toho kadeřnictví.

Nakonec jen dodám, že v nemocnici byli všichni velmi příjemní a většina z dokotrů a sester, s kterými sem se tam setkal, uměla celkem dobře anglicky. Celkovej přístup byl ochotnej ve stylu - snažíme se vám pomoci. Například v Maďarsku byla angličina skoro na nule, kromě hlavního chirurga, a celkový přístup byl spíš ve stylu - neotravujte nás.

Plavání mi moc náladu nezvedlo, protože voda v bazénu má asi 30 stupňů, tak je to velmi vyčerpávající, ale spravil sem si náladu rychlý bruslením domů. Udělal sem si průstřel dopravní zácpou - už sem věděl kam jet a rozhodl sem se vykašlat se na kličkování mezi chodci na rozbitých chodnících a dát si kličkování mezi auty a skůtry na dobrých silnících a bylo to super. Kupodivu na mě nikdo netroubil a spousta lidí mi vyjadřovala podporu úsměvy a zvednutým palcem. Takže doprava na bazén je jasná.

Bangkok touchdown

Bangkok jest zajímavé město. Jsme tu zatím v podstatě jen pár hodin, ale už jsme se stihli spřátelit s místní bruslařskou obcí, zajít na několik jídel a večer u piva probrat výhody a nevýhody kolonialismu a globalizace :) Mimochodem během tří hodin bruslení s místními mám zase pocit, že bruslím dost špatně a musím se vrátit skoro úplně na začátek. Je to už mírně frustrující. Bude to tady zase tvrdá škola.

Určitě se ještě vrátím k Novému Zélandu, ale teď chci jen velmi krátce napsat zcela první pocit, který mám z Bangkoku.

Přiznám se, že se mi sem moc nechtělo a čekal sem, že to tady bude trošku nevlídné. Takže můj zcela první pocit je - příjemné překvapení. Je zde mnohem vyšší úroveň západní civilizace než jsem čekal a Thajci jsou zatím velmi přátelští a příjemní. Nemůžu se ubránit neustálému srovnávání se Soulem, ale do toho se tady nechci pouštět, nebo rozhodně né po 2 dnech tady, ale srovnávám na každém kroku. Ale zatím jsme tu moc krátce na nějaké větší hodnocení. Jednu věc, ale můžu říct zcela jistě - je tu vedro k zalknutí. Přes den se teploty šplhají k 35, aby přes noc spadly trošku pod 30 °C. U nás se říkávalo, že se člověk „potí jak dveře vod chlíva“ - já asi přesedlám na nový rčení „potí jak v Bangkoku“. Je tu fakt vedro. Jo a je tu levně, především jíst se tu dá za babku (přesněji za bahtku :) baht je místní měna - dobrý jídlo v levné místní restauraci se dá pořídit za asi 50 bahtů, což je přibližně 30 korun). A zatím všechno, co jsme měli bylo velmi dobré. Mají tu velmi nezvyklé chutě a všechno zatím chutnalo úplně jinak než v jakýkoliv thajský restauraci, v které sem byl v jiných zemích.

No nic, to jsou fakt jen v rychlosti první dojmy, teď vyrážíme hledat bazén, kde by se dalo plavat. A navíc se asi ještě budeme muset stavit v nemocnici, protože na bazén vás podle všeho nepustí bez potvrzení, že nemáte „breberky“. Půjdem na to na bruslích, což je v Bangkoku na hranici zdravého rozumu, ale včera nám náš nový bruslařský kamarád při večeři poradil málo známou a mírně skrytou stezku mezi dvěma parky, která by nás ideálně měla zavést až k bazénu. Takže v ulicích non-stop (ano i v noci) ucpaných auty a motorkami a na chodnících, které slouží jako živé tržiště se budeme pohybovat jen asi po 2 km. Tak uvidíme.

Ale abych jen „nežvanil“ tak pro začátek, dvě fotky ze „zahrady našeho“ bytu. A ještě lokace - vybrali jsme podle všeho velmi dobře - bydlíme tady.

Todle je pohled na město přes terasu bytu. Jestli má tento avizovaných 690 m2 nevím, ale 500 má zcela určitě. Nicméně některé části bytu nám zůstávají utajeny :)

A tady je pohled na druhou stranu. Již dlouho sem ten zvuk neslyšel, ale do téhle scénérie je často velmi výrazně slyšet kokrhání kohoutů.

Poslední hodiny na Zélandu

Máme za sebou příjemný a místy až okouzlující road trip po jižním ostrově. Bylo to krásné a samozřejmě krátké. Bylo to místy lenivé a místy hektické. Za nějakých 6 dní jsme ujeli 1 447 kilometrů a byl to tedy náš nejkratší road trip, co se vzdálenosti týče. Nicméně co se přírodních krás týče a výšlapů do kopců, užili jsme si dostatečně. Já například už nemusí do konce roku vytáhnout paty mezi stromy.

Teď už je ze všeho jen vzpomínka podepřená spoustou fotek a materiálu natočenýho na kameru. Kvality tam asi moc nebude, ale pokusím se v Bangkoku střihnout video (jestli budu mít čas probrodit se hodinama natočené nudy :). V tuto chvíli mi únava nedovoluje ani moc vybírat fotky, tím se navíc zabývá Tamara a jistě je v brzké době hodí na své album na Picasse, takže ho příležitostně prozkoumejte.

Aktuálně máme za sebou první let - Christchurch -> Wellington a už máme za sebou i prvních 5 hodin v letištní hale. A ještě tu 8 hodin strávíme. Ale hotel fakt neměl cenu. Navíc tu máme docela pohodlné ležení.

Mít deku je to jako na hotelu :)

K roadtripu a Zélandu obecně se ještě chci určitě vrátit, ale teď jdu trošku relaxovat k nějakýmu filmu. Do postele se dostanu až skoro za dalších 24 hodin a tak je každej kousek síly dobrej.  Navíc dneska naše cesta vedla zhusta po prašných polňačkách v horách, a odřídit na nich desítky kilometrů jen mezi stádama ovcí, snažíce se udržet mimo nezpevněný kraj nad bezednou roklí, byla celkem fuška. Mimochodem podle oficiálních údajů majitelů má ten byt, do kterýho se v Bankgkoku budeme „stěhovat“, plochu 690 metrů čtverečních - tak se na tu postel docela těším, ančto mám rád prostorná lože :) Nicméně přece jen jednu fotku z road tripu si neodpustím. 

Fjord na západním pobřeží jižního ostrova nazvaný Milford Sound - tam jsem si opravdu připadal jak ona jiné planetě.

Bruslení v přístavu

Tak po dlouhých hodinách střihu a různejch jinejch činností souvisejících s výrobou videí, se mi konečně podařilo dostat se k takové verzi, v níž není nic, co by mi vyloženě vadilo. Tuto verzi tedy předkládám veřejnosti jako ukázku skoro 3 měsíční činnosti v Aucklandu, kterou jsem si velmi užíval. Ten přístav je k bruslení přímo stvořen, jsou tam výborné povrchy, spousta prostoru, mnoho příhodných míst na rozložení kuželů a v neposlední řadě spousta příjemných a přátelských lidí od zaměstnanců přístavu po lidi bydlící na lodích. Budou mi chybět.
A tady už je to video, které snad nevypovídá jen o bruslení .)