Sobotní večery pravidelně trávíme pod "branou míru" v olympijském parku na bruslích a snažíme se pochytit něco z korejského stylu bruslení.
Hodně sme si na to místo s nádhernou atmosférou zvykli a obzvláště ty poslední mírně studenější večery jsou tam velmi krásné. Místní bruslaři už nás „vzali za své“ a tak je nadmíru příjemné si tam každou sobotu odpočinout od pracovního fičáku přes týden a na všechno zapomenout. Někdy se tam dostaneme i v týdnu, ale přes poledne a bez ostatních bruslařů to není ono. Teď je středa a já už se sobotního večera nemůžu dočkat. No asi to znáte, každej má nějakej takovej relax. Minulou sobotu bylo čistší nebe a tak se nám naskytl krásný západ slunce ála „metropolis". Tamara se pokusila tu chvíli zachytit a myslím, že se jí to povedlo.
Po bruslení zpravidla následuje společná večeře v některém z místních masových barů. Tyto „masové hody“ bývají zpravidla příjemným završením dne, ovšem minulou sobotu se pár bruslařů rozhodlo, že si půjdou ještě „zazpívat“ do karaoke klubu. Přestože jsem celý život považoval karaoke za jednu z nejhloupějších činností jakou kdy člověk vymyslel, pozvání k účasti jsem neodmítl. A musím přiznat, že jsem byl velmi překvapen, i když některé věci se prostě nemění. Předně podotýkám, že u večeře sme vypili každý asi 1,5 piva, takže o žádném alkoholovém omámení nemůže být řeči. Já sem si vždycky představoval, a z filmů americké produkce nabyl dojmu, že karaoke = potemnělý poloprázdný bar, někdy klub, v kterém se někde v rohu svíjí a kvílí podnapilý byznysmen nebo sekretářka a snaží se napodobit Madonnu. Jelikož dotyčný neumí zpívat, ostatních pár návštěvníků baru se celému počínání jalově směje. Tolik moje představa, z které sem byl velmi rychle vyveden. Karaoke klubů/barů je tady všude přehršel, takže od stolu s večeří to bylo asi 5 kroků za roh a už jsme byli v jenom klubu. Tam bylo několik kójí = zvukotěsných místnostní asi 5 x 5 metrů s vlastní zvukovou aparaturou a velkou LCD obrazovkou. Byla nám přidělena místnost, vyklimatizovaná jako lednička, s příjemným přítmím a všichni sme se pohodlně usadili na gaučích a pohovkách, bylo nás tam dohromady 7 ve věku od 21 do 39. Obsluha ještě donesla drinky, povětšinou nealko, a pak už se místní začali sápat po obrovským ovladači, na kterém volili písně a začali se střídat ve zpěvu. Převažoval korejský Kpop a korejský rap (který mi vadí méně než americký rap, protože nerozumím slovům) - užasle jsme s Tamarou sledovali jak místní umí zpívat, v sedě si předávají mikrofon a jsou k nerozeznání od orinálních intepretů, připojují se jeden k druhému do duetů, pomáhají si různými dalšími zvuky a pokud je písnička obzvláště svižná zvednou se z gauče a zatančí si. Vše s naprostou lehkostí, samozřejmostí, bez jakéhokoliv náznaku trapnosti, asi jako když francouzští strejci vzadu za kavárnou hraji petanque. Nám s Tamarou by samozřejmě bývalo bylo stačilo jen pohodlně sledovat zajímavou show, ale po ustavičném nátlaku ať taky zazpíváme, i přes naše tvrdá varování, že ani jeden neumíme zpívat (kdo nás zná dá nám za pravdu - oba jsme jako zpěváci zcela katastrofální - kočka se svěrákem na ocase hadra), jsme se nakonec odhodlali ke dvěma kusům. Podle očekávání to bylo katastrofální - u druhé naší písničky nám jeden korejec musel trošku pomoct, protože se to asi fakt nedalo poslouchat. No, jakřikám, některý věci se prostě nemění. Aspoň už nám po tom druhým kusu nikdo necpal mikrofon :) Takže jsme pak v klidu dodívali ještě několik rappersko-popových show a asi po dvou hodinách jsme se všichni vydali na cestu k domovu. Neřikám, že mě to do karaoke klubu táhne znovu, ale rozhodně to byl zajímavý zážitek a pochopil sem úplně jiný přístup ke karaoke. Oni prostě rádi zpívají, umí to a občas se jdou takhle všichni společně pobavit. Navíc to bylo celé velmi levné, ten pronájem místnosti rozpočítaný na osobu vyšel asi na 40 korun. Náš domácí nám pak sdělil, že do karaoke baru chodí i celé rodiny po nějaké oslavě narozenin nebo třeba byznysmeni po nějakým obchodním jednání. Patří to prostě do normálního života.
Mimochodem počasí v září je opravdu o moc lepší, není vedro a ukazuje se slunce, takže jestli sem někdy chcete někdo jet tak doporučuju tuto dobu. No nic du zase makat ať stíhám - o víkendu máme v plánu náš druhý a poslední výlet mimo Soul.
Hodně sme si na to místo s nádhernou atmosférou zvykli a obzvláště ty poslední mírně studenější večery jsou tam velmi krásné. Místní bruslaři už nás „vzali za své“ a tak je nadmíru příjemné si tam každou sobotu odpočinout od pracovního fičáku přes týden a na všechno zapomenout. Někdy se tam dostaneme i v týdnu, ale přes poledne a bez ostatních bruslařů to není ono. Teď je středa a já už se sobotního večera nemůžu dočkat. No asi to znáte, každej má nějakej takovej relax. Minulou sobotu bylo čistší nebe a tak se nám naskytl krásný západ slunce ála „metropolis". Tamara se pokusila tu chvíli zachytit a myslím, že se jí to povedlo.
i u betonové džungle, kterou je Soul přímo definicí, je to prostě „kýč“ :)
Po bruslení zpravidla následuje společná večeře v některém z místních masových barů. Tyto „masové hody“ bývají zpravidla příjemným završením dne, ovšem minulou sobotu se pár bruslařů rozhodlo, že si půjdou ještě „zazpívat“ do karaoke klubu. Přestože jsem celý život považoval karaoke za jednu z nejhloupějších činností jakou kdy člověk vymyslel, pozvání k účasti jsem neodmítl. A musím přiznat, že jsem byl velmi překvapen, i když některé věci se prostě nemění. Předně podotýkám, že u večeře sme vypili každý asi 1,5 piva, takže o žádném alkoholovém omámení nemůže být řeči. Já sem si vždycky představoval, a z filmů americké produkce nabyl dojmu, že karaoke = potemnělý poloprázdný bar, někdy klub, v kterém se někde v rohu svíjí a kvílí podnapilý byznysmen nebo sekretářka a snaží se napodobit Madonnu. Jelikož dotyčný neumí zpívat, ostatních pár návštěvníků baru se celému počínání jalově směje. Tolik moje představa, z které sem byl velmi rychle vyveden. Karaoke klubů/barů je tady všude přehršel, takže od stolu s večeří to bylo asi 5 kroků za roh a už jsme byli v jenom klubu. Tam bylo několik kójí = zvukotěsných místnostní asi 5 x 5 metrů s vlastní zvukovou aparaturou a velkou LCD obrazovkou. Byla nám přidělena místnost, vyklimatizovaná jako lednička, s příjemným přítmím a všichni sme se pohodlně usadili na gaučích a pohovkách, bylo nás tam dohromady 7 ve věku od 21 do 39. Obsluha ještě donesla drinky, povětšinou nealko, a pak už se místní začali sápat po obrovským ovladači, na kterém volili písně a začali se střídat ve zpěvu. Převažoval korejský Kpop a korejský rap (který mi vadí méně než americký rap, protože nerozumím slovům) - užasle jsme s Tamarou sledovali jak místní umí zpívat, v sedě si předávají mikrofon a jsou k nerozeznání od orinálních intepretů, připojují se jeden k druhému do duetů, pomáhají si různými dalšími zvuky a pokud je písnička obzvláště svižná zvednou se z gauče a zatančí si. Vše s naprostou lehkostí, samozřejmostí, bez jakéhokoliv náznaku trapnosti, asi jako když francouzští strejci vzadu za kavárnou hraji petanque. Nám s Tamarou by samozřejmě bývalo bylo stačilo jen pohodlně sledovat zajímavou show, ale po ustavičném nátlaku ať taky zazpíváme, i přes naše tvrdá varování, že ani jeden neumíme zpívat (kdo nás zná dá nám za pravdu - oba jsme jako zpěváci zcela katastrofální - kočka se svěrákem na ocase hadra), jsme se nakonec odhodlali ke dvěma kusům. Podle očekávání to bylo katastrofální - u druhé naší písničky nám jeden korejec musel trošku pomoct, protože se to asi fakt nedalo poslouchat. No, jakřikám, některý věci se prostě nemění. Aspoň už nám po tom druhým kusu nikdo necpal mikrofon :) Takže jsme pak v klidu dodívali ještě několik rappersko-popových show a asi po dvou hodinách jsme se všichni vydali na cestu k domovu. Neřikám, že mě to do karaoke klubu táhne znovu, ale rozhodně to byl zajímavý zážitek a pochopil sem úplně jiný přístup ke karaoke. Oni prostě rádi zpívají, umí to a občas se jdou takhle všichni společně pobavit. Navíc to bylo celé velmi levné, ten pronájem místnosti rozpočítaný na osobu vyšel asi na 40 korun. Náš domácí nám pak sdělil, že do karaoke baru chodí i celé rodiny po nějaké oslavě narozenin nebo třeba byznysmeni po nějakým obchodním jednání. Patří to prostě do normálního života.
Mimochodem počasí v září je opravdu o moc lepší, není vedro a ukazuje se slunce, takže jestli sem někdy chcete někdo jet tak doporučuju tuto dobu. No nic du zase makat ať stíhám - o víkendu máme v plánu náš druhý a poslední výlet mimo Soul.
No comments:
Post a Comment