Krátí se to ...

Návrat z toho výletu začal odměřovat poslední dny v Soulu. Jak se krátí momentální krásný podzimní dny, krátí se i náš pobyt tady. Příští čtvrtek odlítáme ... 

Snažím se ještě si, co nejvíc užít města, kterýmu sem totálně propadl. Musím ovšem přiznat, že Soul je první město, u něhož se neshodnem v názoru s Tamarou. Vidíme stejný věci, vnímáme Soul stejně a v podstatě ho i stejně popisujeme, jen já popis zakončím slovy... „a to je prostě paráda“ a ona ... „a to je právě peklo“. U žádnýho jinýho města jsme se takto nerozcházeli a vždycky si notovali jak v tom dobrým tak v tom špatný, o to je možná propast tady právě větší. Shodujeme se jen v názoru na velmi příjemné, milé a přátelské místní obyvatelstvo. No, takže zatímco já se dlouhými procházkami a projížďkami snažím ještě trošku Soulu si nabrat s sebou, Tamara už se nemůže dočkat, až bude sedět v letadle. Zatímco já plánuju, jak to zaonačit, abysme se sem na jaře vrátili, ona se vidí na úplně jiných koncích planety. No uvidíme kam nás vítr a motory letadel zanesou.

Podle mě, je Soul asi nejlepším městem, jaký sem poznal, nebo né nejlepším, prostě městem, který mi nejvíc vyhovuje. Pořád by ho možná přebil Tel Aviv, ale tam velmi záleží na lokalitě bydliště, tady v Soulu až tak moc ne. Zkrátka sem se tady do toho zamiloval. Je samozřejmě pravda, že sem tady toho objevil pořád velmi málo a ta chuť poznávat a vědomí toho, že je tady ještě spousta zajímavostí a vůní a podivností, ke kterým bych mohl takříkajíc přičuchnout hraje určitou roli v tom, že se mi nechce pryč. Pochopitelně hned vedle přítomnosti těch masovejch barů ...

Snažím se zachytit Soul na kameru a asi se mi to moc nedaří, ale nemám dost času na to, abych to tady střihnul tak, jak bych si představoval. Takže další videa ze Soulu nechám až do Austrálie, až budu mít víc času a taky abych mohl prostě krásně vzpomínat a prohrabávat se desítkama minut natočenýho materiálu.

No nic, končím tento trošku nostalgický a obecně asi nezajímavý příspěvek a přihodím pár pelmel fotek ze Soulu.

To malé klasicky evropské v popředí je stará radnice, to velké skleněné za tím, je nová radnice. Nová radnice je stále ve výstavbě, probíhá dokončovací fáze budovy, nicméně budova je veřejnosti částečně otevřena, takže se můžete chodby a vestibuly projít mezi, a občas musíte kličkovat mezi stavebním materiálem a stavebními dělníky. Každopádně to stojí za to, protože interiér si s exteriérem nijak nezadá.

Klasická „ulička“ poblíž centra města. Pro mne má poetiku, pro Tamaru nikoliv.

No comment.

Park na jednom z kopců v centru města.

Stráže při střídání u jednoho z pěti hlavních paláců.

Sušené ryby na tržnici, těch je možno koupit nepřeberné množství všech tvarů a velikostí.

Stálá instalace gigantických pavouků před jedním z muzeí.

Dopravní značení uprostřed jednoho z mostů, přes řeku Han, význam značek nechávám na laskavém čtenáři.

Výlet Čchunčchon - Chuncheon (oficiální přepis korejštiny)

Tak výlet máme za sebou :) Nechali jsme se do něho trošku vmanévrovat panem domácím a zase zcela vynechali jakoukoliv přípravnou fázi s vyhledáváním informací o daném místě. Domácí se jednoho dne zmínil, že strávil příjemný čas v nedalekém městě ubytován v tradičním korejském domě. Ukázal nám několik lákavých fotek toho domu z netu a nám se ta myšlenka zalíbila, notabene, když jsme po pečlivém zvážení zavrhli výlet do demilitarizovaného pásma (musí se tam jet autobusem plným turistů, který vyjíždí ze Soulu kolem 8 ráno, to je pro nás v podstatě nepřekonatelný problém :D ). Pan domácí nám to ubytování domluvil už někdy a my se jen měli do asi 80 km vzdáleného města Čchunčchon nějak dopravit. Bohužel nám zde nepůjčili auto, protože já nemám mezinárodní řidičák a Tamara si ho zapomněla v Evropě.  Původně jsme se chtěli projet metrem, resp. vlakem napojeným na systém metra, ale nakonec zvítězil bus a byla to dobrá volba. Autobusy zde jezdí celkem levně, asi 130 czk na těch 80 km, a jsou nadmíru pohodlné. Korejci evidentně v autobusové dopravě preferují pohodlí a tak mají autobusy velká prostorná sedadla se spoustou místa na nohy a ty autobusy jezdí skoro pořád (v týdnu asi každých 40 minut).

Takhle se dá cestovat :)

Na druhé straně autobusu jsou dvojsedačky, sedadla jsou stejná.

Město Čchunčchon má okolo 300 000 obyvatel. Před výletem jsme se o město nijak nezajímali a já si podle fotek toho korejskýho domu, v kterým jsme měli bydlet, představoval, že se jedná o malebné městečko s prastarou korejskou architekturou zasazené mezi horské masivy. První pochyby přišly v sobotu večer před odjezdem. Při pravidelné sobotní večeři s bruslaři jsme nadnesli kam jedem a všem málem zaskočilo, protože se divili, cože tam budem hledat za štěstí. Je to prý hnusný město, kde nic není, chcípl tam pes a ve všech restauracích vaří jednu místní specialitu - jakýsi kuře. No mírně jsme znejistěli a jelikož se večeře opět protáhla, v neděli ráno se nám do „neznáma“ moc nechtělo. Do měst jsme dorazili někdy po poledni a ubytovávat sme se měli až večer, takže jsme si vzali brusle a celé město poctivě objeli. Město není malebné, ale jak pravili bruslaři - pěkně hnusné. Bylo totiž celé zničeno velkou bitvou během korejské války a v 60. letech v podstatě postaveno znovu, bez většího ladu a skladu. Válečná historie je připomínánan mnoha pomníky a plaketami. Jinak se město profiluje jako turistické centrum oblasti - hlavní atrakcí je soutok dvou velký řek uprostřed hor, takže se tam jezdí na horské túry, treky, cyklistické výlety atp. Jinak nic zajímavého. Ale všude sou cyklostezky a tak jsme si dobře zabruslili a večer si nakonec užili příjemné ubytování v tradičním korejském stavení. Po cestě jsme si ještě dali jednu místní restauraci, v které zrovna neměli ten místní kuřecí zázrak, ale byla tak příjemná, že sme tam nakonec strávili asi hodinu obíráním vařených vepřových kostí :) Velká dobrota. Večer pak začalo opět hustě pršet, takže jsme si udělali velmi odpočinkový večer, bohužel kvůli počasí nešlo moc prozkoumávat okolí našeho ubytování. A málem bych zapomněl - konečně sem se pořádně vyspal, protože tradiční korejské spaní je pouze tenký futon na podlaze, takže tvrďárna na jakou sem zvyklej (na pružinové matraci, kterou máme v bytě se mi spí pekelně). Ten futon byl pro mě zlatej hřeb výlet :) Nakonec přidám jen pár fotek, mám i video materiál, takže až bude víc času, někdy v říjnu snad, se pokusím něco střihnout.

pohled z ložnice do obýváku :) reklamní foto majitelů

dvorek - reklamní foto majitelů

naše ranní snídaně na zápraží

Druhej den zase pořádně lilo, takže už sme se jen projeli po dálnici zpátky do Soulu. Mimochodem dálnice vede v horách na těch 80 kilometrech tunelů jak v Rakousku, všude nejméně 3 jízdní pruhy v obou směrech. Ale hory nic moc, stále stejné kopce porostlé hustými lesy, nic extra k vidění. Celkově výlet parádní a mít víc času, určitě by ještě nějaký proběhly ...

Sobotní večery a karaoke zážitek

Sobotní večery pravidelně trávíme pod "branou míru" v olympijském parku na bruslích a snažíme se pochytit něco z korejského stylu bruslení.
Hodně sme si na to  místo s nádhernou atmosférou zvykli a obzvláště ty poslední mírně studenější večery jsou tam velmi krásné. Místní bruslaři už nás „vzali za své“ a tak je nadmíru příjemné si tam každou sobotu odpočinout od pracovního fičáku přes týden a na všechno zapomenout. Někdy se tam dostaneme i v týdnu, ale přes poledne a bez ostatních bruslařů to není ono. Teď je středa a já už se sobotního večera nemůžu dočkat. No asi to znáte, každej má nějakej takovej relax. Minulou sobotu bylo čistší nebe a tak se nám naskytl krásný západ slunce ála „metropolis". Tamara se pokusila tu chvíli zachytit a myslím, že se jí to povedlo.

i u betonové džungle, kterou je Soul přímo definicí, je to prostě „kýč“ :)

 Po bruslení zpravidla následuje společná večeře v některém z místních masových barů. Tyto „masové hody“ bývají zpravidla příjemným završením dne, ovšem minulou sobotu se pár bruslařů rozhodlo, že si půjdou ještě „zazpívat“ do karaoke klubu. Přestože jsem celý život považoval karaoke za jednu z nejhloupějších činností jakou kdy člověk vymyslel, pozvání k účasti jsem neodmítl. A musím přiznat, že jsem byl velmi překvapen, i když některé věci se prostě nemění. Předně podotýkám, že u večeře sme vypili každý asi 1,5 piva, takže o žádném alkoholovém omámení nemůže být řeči. Já sem si vždycky představoval, a z filmů americké produkce nabyl dojmu, že karaoke = potemnělý poloprázdný bar, někdy klub, v kterém se někde v rohu svíjí a kvílí podnapilý byznysmen nebo sekretářka a snaží se napodobit Madonnu. Jelikož dotyčný neumí zpívat, ostatních pár návštěvníků baru se celému počínání jalově směje. Tolik moje představa, z které sem byl velmi rychle vyveden. Karaoke klubů/barů je tady všude přehršel, takže od stolu s večeří to bylo asi 5 kroků za roh a už jsme byli v jenom klubu. Tam bylo několik kójí = zvukotěsných místnostní asi 5 x 5 metrů s vlastní zvukovou aparaturou a velkou LCD obrazovkou. Byla nám přidělena místnost, vyklimatizovaná jako lednička, s příjemným přítmím a všichni sme se pohodlně usadili na gaučích a pohovkách, bylo nás tam dohromady 7 ve věku od 21 do 39. Obsluha ještě donesla drinky, povětšinou nealko, a pak už se místní začali sápat po obrovským ovladači, na kterém volili písně a začali se střídat ve zpěvu. Převažoval korejský Kpop a korejský rap (který mi vadí méně než americký rap, protože nerozumím slovům) - užasle jsme s Tamarou sledovali jak místní umí zpívat, v sedě si předávají mikrofon a jsou k nerozeznání od orinálních intepretů, připojují se jeden k druhému do duetů, pomáhají si různými dalšími zvuky a pokud je písnička obzvláště svižná zvednou se z gauče a zatančí si. Vše s naprostou lehkostí, samozřejmostí, bez jakéhokoliv náznaku trapnosti, asi jako když francouzští strejci vzadu za kavárnou hraji petanque. Nám s Tamarou by samozřejmě bývalo bylo stačilo jen pohodlně sledovat zajímavou show, ale po ustavičném nátlaku ať taky zazpíváme, i přes naše tvrdá varování, že ani jeden neumíme zpívat (kdo nás zná dá nám za pravdu - oba jsme jako zpěváci zcela katastrofální - kočka se svěrákem na ocase hadra), jsme se nakonec odhodlali ke dvěma kusům. Podle očekávání to bylo katastrofální - u druhé naší písničky nám jeden korejec musel trošku pomoct, protože se to asi fakt nedalo poslouchat. No, jakřikám, některý věci se prostě nemění. Aspoň už nám po tom druhým kusu nikdo necpal mikrofon :) Takže jsme pak v klidu dodívali ještě několik rappersko-popových show a asi po dvou hodinách jsme se všichni vydali na cestu k domovu. Neřikám, že mě to do karaoke klubu táhne znovu, ale rozhodně to byl zajímavý zážitek a pochopil sem úplně jiný přístup ke karaoke. Oni prostě rádi zpívají, umí to a občas se jdou takhle všichni společně pobavit. Navíc to bylo celé velmi levné, ten pronájem místnosti rozpočítaný na osobu vyšel asi na 40 korun. Náš domácí nám pak sdělil, že do karaoke baru chodí i celé rodiny po nějaké oslavě narozenin nebo třeba byznysmeni po nějakým obchodním jednání. Patří to prostě do normálního života.

Mimochodem počasí v září je opravdu o moc lepší, není vedro a ukazuje se slunce, takže jestli sem někdy chcete někdo jet tak doporučuju tuto dobu. No nic du zase makat ať stíhám - o víkendu máme v plánu náš druhý a poslední výlet mimo Soul.

Voda nade mnou, voda pode mnou

Tak minulý pátek, kdy po dlouhé době zase vysvitlo sluníčko nám domácí vesele oznámil, že konečně skončilo období dešťů. No, je fakt že od pátku skoro nepršelo, začít má zase až zítra.

Během minulých dvou týdnů skoro pořád pršelo, naštěstí trošku klesly ty teploty na 25 °C - 30 °C, takže jsem se snažil převážně makat a něco si takříkajíc nadpracovat, abych měl více času v září, protože podzim je prý nejlepším obdobím, co se počasí týče. Bohužel práce neubývá, ba naopak, stále ... ehm abych tak řekl ... prší nová. Ale nějakej volnej čas přece jen je a snažíme se především o víkendech prozkoumávat město a přes týden se každý den dostat ven za nějakým sportem. Bohužel už nemám sil a času o těch toulkách městem psát, natož stříhat video, snažíme se být venku, co nejvíc, a když jsme doma tak prostě makám. Vzhledem k tomu dešti převažuje ze sportovních činností plavání a u toho se chci na chvíli zastavit, protože některé věci mi přijdou hodně zajímavé.

Chodíme plavat do místního "sportovního komplexu" v okolí bývalého Olympijského stadionu (neplést s Olympijským parkem:), je tam i údajně největší plavecký bazén v Soulu. Při olympiádě v něm v roce 1984 probíhaly plavecké soutěže. No, není to nic velkýho, jedna padesátka a jeden bazén pro skoky do vody. Korejci v žádném případě nejsou plavci, řekl bych, že většina z nich ani neumí plavat. Má to prý historické důvody, ve středověku korejský národ čínská kolonizace odvrátila od moře k horám a z mořeplavců se stali horalé. Tento trend se prý daří obracet až v poslední době. Je fakt, že obchodů s vybavením pro horské tůry je tu přehršel, ale jeden  pořádnej bazén na celej Soul jim stačí - vzhledem k množství obyvatel je to o mnohém svědčí. Venkovní koupaliště podél řeky vůbec plavecký bazény nemají. No, v tom "olympijským" bazénu může veřejnost plavat pouze od 13:00 do 15:00 z toho pouze do 14:00 ve všech drahách, pak většinu z nich zabere plavecká škola pro seniory a veřejnost se musí namačkat do 2 drah. Veškerý ostatní časy jsou využity pro školní využití, případně plavecké kurzy. Vedle tohoto bazénu je pak ještě 25m plavecký bazén, který slouží výhradně pro výuku. I když je ten velkej bazén komplet otevřený pro veřejnost bývá dost plnej, myslím, že ještě jedna plavecká padesátka by se v Soulu uživila :) Navíc když je dalším lákadlem do bazénu velmi lidové - rovných 70czk za vstup, vzhledem k cenové hladině je to fakt velmi málo.  A ještě mám jednu perličku ohledně kultury plavání a vůbec „bazénování“ v Koreji. Každých 50 minut (u venkovních koupališť to bylo myslím tak 30) plavčíci z bazénu vyženou všechny koupání a plavání chtivé občany, aby si na chvilku od té vody oddychli a dodrželi 10minutovou pauzu. V tom plaveckým bazénu jsou mimo velmi špatných plavců samozřejmě i borci, kteří lítaj jednu délku za druhou (asi 2:), ale prostě bez ohledu na vaše dovednosti, bez ohledu na to, jestli jste v bazénu 5 minut nebo půl hodiny, deset minut před celou všichni ven a než odbije celá, tak si pěkně vydechnout a bazén zeje prázdnotou. Chvíli nám trvalo, než jsme si na to zvykli a nastavili si čas příchodu na bazén tak, abysme se vešli s naším plavacím programem mezi ty pauzy.
Jo a jsme samozřejmě jediní „běloši“ široko daleko, takže jsme tam všude jak pěst na oko - musím uznat, že je to velmi zajímavý pocit. Stále ještě sem ho úplně nezpracoval, abych přesně mohl říct „jaké to je“. Někteří místní plavečtí štmagasti už jsou „kámoši“ a chtějí si vykládat, jejich první otázka, když mě ve sprchách spatří je, jestli se mnou jde dneska i moje přítelkyně :) (občas sem byl plavat sám). Asi se jim na Tamaře něco líbí :)

No tak to by na krátkou glosu o plavání stačilo, delší rozbory města asi nebudou, nebo budou tak během přeletu do Austrálie. Po dalších setkáních a zkušenostech já mám jasno - město se mi velmi líbí, užívám si jeho rytmus, čtvrtě, přeplněné metro, víkendové „umírání“, tepající parky podél řeky ve večerních hodinách a spousty času v městské hromadné (jinak to prostě nejde), který samozřejmě využívám (proto voni všichni „šmrdlaj“) na čtení, práci (vymýšlím nějaký grafiky teďko), případně sebevzdělávání .) Osobně bych tuto v chvíli zařadil město do TOP 3 měst, v nichž bych chtěl dlouhodobě žít (kdybych chtěl a mohl). Tamara už tak moje nadšení pro nedozírné tuny betonu, skla a ocelových konstrukcí plné blikajících reklam, zvuků a ruchů nesdílí. No uvidíme, teď by nás měl čekat ten nejlepší měsíc, protože už se mnohem lépe orientujeme než například v červenci a taky to počasí by se mělo zlepšit. I když jak koukám na předpověď, zase bude hodně vody ... asi půjdu plavat.