No comment

Časová osa aneb dnešní doba žádá zjednodušená schémata

Včera mě jeden nepravidelný čtenář mého blogu přivedl na zajímavou myšlenku. Jelikož by ho zajímalo, kde se v danou chvíli nacházíme, kde jsem všude byli a kam se chystáme, leč nechce se mu pročítat zevrubně veškeré příspěvky, přišel s prosbou o nějaké zjednodušené zpracování všech míst, kde jsme kdy byli.
Už kdysi jsem něco podobného chtěl vytvořit a hledal jsem pro to program, dlužno dodat, že neúspěšně, ale skončil jsem u trošku jiného projektu, který se pro veřejné účely nehodí.
Nicméně myšlenka mě od včerejška neopustila a tak jsem se rozhodl, že to nebudu odkládat a zkusím něco rychlého vyplodit hned. Částečně taky proto, abych to dostal z hlavy. Níže vidíte první výsledek vytvořený velmi narychlo, ale snad je postačující. Pokud máte někdo nějaké nápady jak to celé graficky pojmout zajímavěji, jinak, nebo zda něco doplňovat, tak jsem otevřený veškerým návrhům. Nebudu to dále šířeji rozvíjet a raději sem hodím tu "časovku" snad mluví sama za sebe :D

Kliknutím zvětšíte a tedy přečtete :)

Video post 11 - Auckland

Mám tu další video, tentokrát přímo z Aucklandu. Nebudu se nijak zvlášť rozepisovat, snad je to video dostatečně výmluvné. Jedná se o místa, na kterých se denně pohybujeme, je to abych tak řekl „náš Auckland“ jak ho vidím já. Ukazuji ho přes důvěrně známá místa tvořící kulisy mého každodenního života. Je tam přístav, v němž bruslíme, koupeme se nebo jen relaxujeme, jsou tam stezky, po kterých běháme, ale i ulice kam chodíme do banky nebo do kina. Nejedná se určitě o objektivní pokus nahlédnout Auckland jako takový. Chyběl by mi tam například ten nákladní přístav, pláže nebo jiné živé části města mimo úplný střed (Newmarket), chtěl sem spíš zachytit místa, který se budou nejčastěji objevovat v mých vzpomínkách na měsíce strávené v tomto příjemném městě.

A ještě malá poznámka - omlouvám se předem za mírné nadužívání časosběrných záběrů. S toutu technikou jsme zde na různých zařízeních dosti experimentoval a tak se jí v tomto videu dostalo možná více prostoru než by bylo zdrávo. Myslím, že příště už se to v takové míře nebude opakovat.

Auckland - od listopadu 2012 do ledna 2013

Je to marný, je to marný, je to marný - musíme plánovat ...

A mám tu ještě několik zpráv z kategorie „z kufru“ tedy informací o našich plánech a cestovní administrativě.
Neradi plánujeme a spíš se většinou pohybujeme v takových hrubých obrysech toho, kde bysme chtěli být někdy příští měsíc, ale několik okolností nás donutilo už mezi svátky na konci loňskýho roku velmi podrobně naplánovat příští týdny a měsíce. Chtěl jsem to blognout až ve chvíli, kdy budeme mít skoro všechny kamínky ve skládačce zajištěné, což sice stále ještě nemáme, ale takhle to už asi zůstane.
Předně, stálicí a hlavním styčným bodem plánů je Soul. Chceme (hlavně já, ale Tamara nebojuje proti:) se tam na jaro vrátit. V létě pak chceme být zpátky v Evropě, takže do Soulu chceme na duben, květen a červen. Dokonce se nám tam už podařilo zajistit si ubytování přesně v té čtvrti, ve které chceme bydlet. Srdce nám to mohlo utrhnout, ale nebudeme už bydlet u našeho minulýho pana domácího, protože Gangnam prostě nebyla naše čtvrť. Teď budeme v Songpa gu :) a to bude jiná liga panečku :D Víc napíšu později.

Dále chceme čas mezi Soulem a Novým Zélandem strávit v Thajsku, jedná se o dva měsíce, takže jsme museli řešit turistická víza (bez víza tam můžete jen na 30 dní). Poprvní v životě jsem řešil víza, naštěstí Thajci to mají celkem dobře zařízený, stačí poslat pas na ambasádu poštou s veškerými patřičnými dokumenty. Oni vám jej pak i s vízem zašlou zpátky. Ale i Thajsko vyžaduje letenku ven ze země než si vás tam pustí. Takže jsme museli zakoupit jak letenky do Thajska tak už do Soulu na Duben (s takovým předstihem sem asi letenky ještě neměl). Stejně tak jsme museli sehnat a zaplatit zálohu na ubytování v Bangkoku a ani nevím proč jsme se rozhodli, že druhou část pobytu v Thajsku strávíme na Phuketu. Byli tam Nick a Jen, u nichž jsme bydleli v Austrálii, tak asi proto. Až při shánění ubytování na Phuketu jsme zjistili, co je ten ostrov vlastně zač, že se jedná o Thajský Bibione šmrnclý řeckým ostrovním chaosem jsme netušili. Ale nakonec jsme sehnali celkem slušný ubytování ... ale k Thajsku se ještě dostanu. Prostě jsme museli kromobyčejně dopředu naplánovat a zakoupit veškerý náležitosti.

Dále chceme poslední týden zajet na ten jižní ostrov a vidět něco z těch přírodních krás. Všichni, naprosto všichni, s nimiž se o tom bavíme nás neustále ženou dolů do Queenstownu a tam těch okolních hor. Ještě měsíc tady toho ponoukání tam jet a asi by se mi to zprotivilo. Po to výletu do Rotorui jsme si říkali, že road-trip nepřipadá v úvahu, protože to by nás stálo i kalhoty. Obzvláště po zakoupení všech letenek a zaplacení záloh na všechna ubytování se auto zdálo jako né zcela dobrý nápad. Jenže, když jsme začali zjišťovat ceny vlaků a autobusů, ceny zájezdů, ceny veškerých volnočasových aktivit například v Queenstownu, zjistili jsme, že auto je i pro dva lidi pořád nejlevnější volba. Pokud chce člověk něco vidět tak i za vyšší ceny platný při půjčovným na pár dní nabízí nejlepší poměr „výkon/cena“. Abych to zkrátil - po mnoha a mnoha hodinách plánovní, řešení, brouzdání, srovnávání a počítání nám nakonec vyšel tento program:

Sobota 2.2.
letíme z Aucklandu do Dunedinu a bereme auto

Neděle 3.2.
jedeme z Dunedinu do města Te Anau

Pondělí 4.2.
jedeme z Te Anau do Queenstownu a po cestě se stavíme na vyjížďku lodí po Milfor Sounds

Úterý 5.2.
jedem z Queenstownu směrem na severovýchod - kde přesně skončíme ještě nevíme :)

Středa 6.2.
z neznámého místa jedeme do Christchurche a vracíme auto

Čtvrtek 7.2.
celý den trávíme v Christchurci

Pátek 8.2.
odpoledne letím z Christchurche do Wellingtonu

Sobota 9.2.
letíme z Wellingtonu přes Sydney do Bangkoku

Jelikož do Wellingtonu přiletím v pátek večer asi v 8 a do Sydney letíme v sobotu asi v 6 ráno, čeká nás osvěžující noc v letištní hale (ubytko na těch pár hodin nemá smysl) - no, ale nebude to ani první a asi ani poslední „letištní noc“.

Ani mě netěší mít to takhle rozplánovaný - ani dlouhodobě ani krátkodobě ten výlet. Ale tady jedeme v turistické sezónní špičce, takže sehnat ubytování v naší cenový kategorii je těžký i teď a jet to pěkně po našem na slepo, jako jsme jeli veškerý naše předchozí výlety autem, by bylo hodně obtížné a spát v autě se mi nechce.

Tak a už dost k našim plánům - víme vlastně na půl roku dopředu, kde budeme. Do Evropy se vracíme na začátku července a až tam začíná má oblibená mlha budoucnosti hustá tak, že by se dala krájet :)

Aucklandské momentky

Bo neni čas ... Auckland je město spousty různých činností a aktivit a nějak nás to pohltilo, takže nemám vůbec čas blogovat. Na druhou stranu se mi zdá, že ani moc není co - našli jsme si svůj režim a svoje činnosti ve městě a spokojeně tu trávíme dny v rytmu velmi rozmarného počasí. Ale hodím sem jen tak pel mel několik postřehů ze všedního života v tomto městě.

• Počasí - Auckland se chlubí svým počasím - v zimních měsících je tu kolem 8 °C (řekněme příjemná zima) a v létě tu nejsou šílený vedra, fajn, ale je tu šílená proměnlivost. V jeden den může být několikrát zcela vymetená obloha a do toho může 3x pršet z těžkých mraků. V podstatě pořád tu fouká vítr (ne nadarmo tu všichni mají plachetnice), někdy dost silnej takže ty změny počasí jsou velmi náhlý. Sledování předpovědi je zcela zbytečný, tady fakt meteorologie funguje asi jako křišťálová koule. V Soulu sice 2 měsíce pršelo, ale aspoň měl člověk jistotu jak bude :D
• Sport - zdá se nám, že je to tady město sportovců, už jsem psal o tom běhání, ale každej druhe má nějakej typ skateboardu, koloběžky nebo jinýho vynálezu. Je tu milion klubů od fotbalovejch po jachtový, surfuje se tady (teda kousek za městem), posilovny a bazény bejvaj plný a město a samotné kluby neustále pořádají nějaké sportovní akce pro své členy. Tato atmosféra nakazila i nás a tak sport krájí značnou část z našeho volného času, je to příjemné, ale myslím, že takovou sportovní frekvenci jako tady už neudržíme :)
• Bazén - bazén kam chodíme plavat má několik zvláštností, kterými se odlišuje od všech ostatních bazénů ve všech zemích, kde jsem kdy plaval. Jedná se o krytý bazén, jenž nedávno prošel rekonstrukcí a nabízí velmi příjemné prostředí. Zajímavé je, že vůbec nemusíte do šaten, abyste si zaplavali. Projdete recepcí okamžitě do prostoru bazénu, kde je k dispozici pár kabinek na převlečení a věci si pak dáte na jednu ze spousty lavic kolem bazénu. Pokud máte plavky na sobě nemusíte ani do kabinky, a dělá to tak hodně lidí. Šatny a sprchy tam samozřejmě jsou, ale za prvé dost malé - nejsou třeba obrovský řady skříněk, a za druhé nebývají tak přeplněné ve špičkách. V našich zeměpisných šířkách, by tento systém asi nebyl praktikovatelný v zimních měsících, ale musím říct, že je to velmi příjemnej systém a nevím ani proč, ale bazén je takovej domáčtější (ale to je tady na NZ skoro všechno). Druhá zvláštnost se týká právě sprch a šaten, které jsou zde oddělené podle pohlaví - ve všech zemích, v kterých jsem plaval se borci, kluci, páni, chlapci a chlapi v prostoru šaten pohybují abych tak řekl „jak je příroda stvořila“, prostě chodí všichni nazí ze sprch, do sprch, k lavičkám, ke skříňkám atp. (výjimkou je z pochopitelných důvodů Kravák v Brně a podobné typy šaten). Tady ovšem ne, drtivá většina všech se v šatně u lavičky zahalí ručníkem, udělá 6 kroků do sprch (které jsou odděleny zdí, takže od skříněk na ně ne ní vidět), po vysprchování se zase zahalí ručníkem, přejdou zpět do prosotru pro převlékání a majíce ručník stále na sobě navleče si trenky. Vypadá to velmi komicky ančto u toho všichni provádí takový žížalovitě hadovitý kroutivý pohyb jak si ve stoje navlékají ty trenky pod ten ručník. Asi je k tomu potřebí i jistého grifu a zkušenosti. Někteří pokračují stejným způsobem s kalhotama a až jsou spodní partie dostatečně zahaleny pak teprve odstraňují ručník. Nedělá to jen pár seniorů a já :) Tamara říkala, že v ženských šatnách panuje úplně stejná praxe, dokonce dvojitě složitá. A taky prý to nikde jinde nezažila. Těžko říct, čemu to přisuzovat, nazývám to nemístným puritánstvím, ale možná se pletu a je to znak vyspělé společnosti :D Každopádně v Praze v Podolí by Novozélanďany asi ranila mrtvice z toho, kdo a jak se tam promenuje po sprchách a šatnách :D

K bazénu jedno oficiální foto.

• Životní režim - Aucklanďané mají rádi světlo a tak mají denní režim hodně posunutý směrem k ránu - v 10 večer už město v podstatě spí, kdy se probouzí se mě neptejte :) Ale všechny otvíračky obchodů a služeb jsou nastavený tak, že otevírají i zavírají „brzo“.
• S tím souvisí i abych tak řekl „ noční život“ - hospody jsou plné tak mezi 6 a 8 večer. Pak to v nich umře. Výjimkou je pátek a sobota, kdy začínají praskat ve švech už tak v 5, ale v 10 už je zase po všem. Mluvím teda o klasických hospodách, noční kluby, kterých tu není málo pořád žijí. Né, že bysme se oddávali nočním tahům, ale my tu žijeme jako noční ptáci, takže máme odsledováno. Za prvé tu nemaj moc dobrý pivo a za druhý i kdyby měli tak prostě jaksi z principu nehodlám dávat 10 AUD (160 CZK) za jedno točený. Zezačátku mi vrtalo hlavou jak je možný, že jsou ty hospody každej den plný, ale po delší době sem zjistil, že je to stylem konzumace. Oni prostě opravdu chodí „na jedno“. Tipuju, že chodí rovnou z práce na večeři a u toho vydrží cucat v hospodě jedno pivo třeba 2 hodiny. Ono tím, že zteplá a zvětrá stejně neztratí moc na kvalitě. Takže to jedno pivko jim vydrží na celej rugbyovej zápas, celou večeři nebo večerní tlachání s kolegy a mají vystaráno. Pokud se chtějí řekněme intoxikovat více pak jsou tu obchody s alkoholem, kde se dá koupit pivo a veškerý jiný alkohol za mnohem příjemnější ceny. Bavili jsme se o tom s několika místníma a ti nám naše postřehy jen potvrdili. Pokud si chcou chlapi něco vypít jdou a nakoupí velký balení piva v obchodech, pokud se chce jít mládež odvázat někam do klubu nakoupí si napřed domů něco na posilněnou a v patřičné náladě se pak odchází do klubu, kde se to už doklepe u jednoho drinku. Těch obchodů s alkoholem je tu taky skoro stejně jako hospod. Dlužno ovšem dodat, že hospůdky jsou to povětšinou příjemné s dobrou atmosférou - my lákadlu točenýho podlehli jen tuším 2x, ale já se fakt přiznám, že za tu cenu mě to pivo prostě nechutná. Tady to prostě na žádný vysedávání není.
• A poslední postřeh - tentokrát od Tamary, a mohu ho potvrdit - lidi se tu hodně dívají do očí, na ulici, v obchodě, patří to tak nějak k atmosféře města a možná je to jedna z věcí proč je tu taková příjemná atmosféra. Těžko se mi to vysvětluje, ale je to takovej příjemnej typ mezilidskýho kontaktu. Zní to asi trošku uslintaně, ale líp to neumím napsat.

To je zatím všechno, chtěl bych se dostat k videu, ale nevím kdy na to bude čas. Nebudu sem ani házet žádné fotky, protože jak se právě dívám Tamara aktualizuje své album na Picase. Byli jsme tuhle na jednom vulkanickém (co tady není vulkanické) ostrově, na němž před 600 lety došlo k poslední sopečné erupci, je to jen tady „naproti Aucklandu“, slabá půlhodinka lodí, takže se můžete na přírodní krásy podívat tam.

Novozélandské spztky

Jednou z dalších novozélandských zajímavostí je velká obliba vlastních SPZtek na autech. Poprvé jsme si toho všimli u naší realitní agentky, která protože se jmenuje Kylie má SPZtku IMK - čti I am Kay - „Jmenuji se K“ :) Tuším, že jde vlastní SPZtka zakoupit i u nás, tedy v Česku, ale nepamatuju si, že bych kdy nějakou někde viděl. Tady je potkáte doslova na každém kroku. Na ukázku dávám několik příkladů - všechny sem vyfotil během asi půl hodiny, na asi 4 kilometrech silnice, po cestě z pláže na Nový rok. Byl už večer, ale pořád byl celkem hustý provoz, takže to byla dobrá příležitost. Ale myslím, že deset bych jich měl za půl hodiny i ve městě.

Novoroční postřehy

Tak přežili jsme, velmi příjemně, svátky a nový rok a mám tu několik postřehů ze života v Aucklandu.

Žije se tu velmi dobře, Auckland se dlouhodobě umisťuje na předních místech v různých žebříčcích kvality života - v první desítce. Navíc si je toho místní radnice jasně vědoma a má za cíl dostat se na absolutní špici. Daří se jí to. Mají tu vydaný takový plán rozvoje města asi na 30 let - je to taková obrovská, těžká, encyklopedii připomínající kniha, ve které je zevrubně popsán a naplánován budoucí vývoj města do nejmenších detailů. Pročetl jsem pár stránek a hned v úvodu je zmiňován fakt, který osobně považuji za nejzákladnější rys města. Multikulturní a multinárodnostní směsice.

Potkat v Aucklandu novozélanďana je někdy hodně těžký :) No, to samozřejmě trošku přeháním, ale myslím, že to dobře karikuje situaci. Snažím se maximum svého času trávit venku, převážně v docích a na bazénu a především v těch docích člověk novozélandskej přízvuk moc neslyší. Je tu samozřejmě hodně turistů, ale i obrovská spousta přistěhovalců a lidí na krátkodobém (ročním) pracovním vízu, což obrovské lákadlo lidí z celého světa. Je velmi jednoduché tento typ víza vyřídit a pak za dva dny tu máte bankovní účet a daňový číslo a můžete „fachčit“. Drtivě tu vládnou číňani, který tu mají i svý vlastní noviny, pak je tu spousta dalších asiatů, především japonci a korejci a do toho hodně evropanů - němci a francouzi, hodně indů. Všichni se tady snaží vydělat nějakej ten novozélandskej dolar, tady v Aucklandu převážně ve stravovacích službách bych řekl, ale v podstatě ve veškerejch službách :) Ale jinde na Zélandu samozřejmě na farmách, ovšem tam se zhusta pracuje jen za stravu a ubytování, to je spíš pro trekaře a kotlíkáře. Zpět k Aucklandu - spousta lidí, co sem přijde vydělat nějakej ten dolar tady už zůstane, takže je tu opravdu nepřeberný množství přízvuků anglickejch. Do toho se tu mísí místní maoři a pak samozřejmě - a až dozadu dávám "bílý" novozélanďany (tedy teoreticky potomky evropskejch přistěhovalců :). Zajímavé je, že tento kotel národností, nevře nevraživostí a vzájemným postrkováním, ale přesně naopak bublá vzájemným porozuměním a pohodou. Novozélanďanům, který občas potkám třeba v páře na bazénu vůbec nepřijde divný, že se jim tu motá půlka světa a na ulicích spokojeně pokuřují arabové vedle indické restaurace a za rohem prodávají číňani nějaký asijský pochutiny a o kousek dál je italská pizzerie. Vůbec tu nemám pocit cizince. Tady snad ani nejde bejt cizinec, teda formálně samozřejmě ano, ale ten pocit ála „Englishman in New York“ tady prostě není. Ani maličko, potkávat tu různý národnosti ať už na ulici nebo v bance za přepážkou je prostě úplně normální. Atmosféra je tu tak velmi tolerantní a přátelská. Lidi spolu na ulicích hodně interagují, prohodí pár slov a jdou dál.

Tu atmosféru jsem už zmiňoval v prvních dojmech a ještě jednou ji chci zdůraznit. Není tu spěch „velkoměsta“ - například oproti velikostně srovnatelné Praze je Auckland velmi tiché město - nikdo se tu nikam nehoní, všichni jsou mnohem víc v klidu a občas spolu prohodí pár slov. Občas je to bezobsažné tlachání o počasí - prodavač v obchodě se vás zeptá jakej máte den a vy víte, že to má v popisu práce (to je pro mě tzv. australský typ tlachání a nemám ho rád - ale velmi často se tu lidi začnou bavit o něčem, co se děje okolo. Mě se samozřejmě často ptají na brusle a bruslení, protože trávím hodiny mezi kužely v tom přístavu. Například v Austrálii nebo Budapešti bylo té interakce řádově mnohonásobně méně. A přestože je v tom přístavu hodně turistů, na pokec se zastavují skoro jenom místní (nb - nemyslím tím osoby s novozélandským pasem). Čili jednoznačně tu panuje přátelská otevřenost. Místnost s horkou párou a vířivka na bazénu je regulérní multikulturní drbárna. Onehdy jsem tam potkal jednoho rodilýho novozélanďana (fakt spíš výjimka), nenarodil se v Aucklandu, ale na jižním ostrově, nicméně žije tu většinu života (tipoval sem ho tak na 50 let). A ten mi s úsměvem říkal, že v celým okruhu jeho známejch je jeden člověk, kterej se v Aucklandu narodil a převažují lidé, kteří se vůbec nenarodili na Novém Zélandu. Opět to přesně vystihuje ten můj pocit z města. Ale myslím, že to je specifikum Aucklandu, né celého Zélandu, v menších městech a odlehlejších oblastech bych řekl, že to bude jiné.

Shrnuto podtrženo - a řeknu to už naposledy - v Aucklandu se nám oběma hodně líbí, převážně díky velmi přátelské, otevřené a tolerantní atmosféře. Nepřijdeme si tu jako cizinci, ale máme tu pocit abych tak řekl - světa na dlani :)

Tamara mi teď říká, že bych se měl na tomto místě zmínit i o vlivu, který na mě toto prostředí má. Jsem prý mnohem příjemnější :) a vstřícnější - má pravdu - sám sem si všiml (s údivem), že najednou přeju lidem pěkný svátky, občas někomu něco pochválím anebo se jen tak dám s někým do řeči. Prý je to v mém případě velmi pozitivní změna.

Nakonec ještě přidám pár fotek z 1. dne novýho roku. Celý vánoční svátky jsme chtěli vyrazit na jednu z místních pláží, ale počasí v Aucklandu je nevyzpytatelný a stále velmi rozmarný a má tendenci k hodně deštivým dnům. Což byl přesně případ vánočních svátků - nicméně na Nový rok přišel nádherný teplý den a tak jsme se na tu pláž přece jen dostali. Jak se dalo čekat, pláž jsme jako program nezvolili sami - v podstatě všechny pláže praskaly ve švech a auta se k nim šinula v dlouhých kolonách :) Doufám, že v lednu přijde víc slunečných dní a na pláži ještě nějaký čas strávíme. I když osobně preferuji koupání v docích - ale k tomu se ještě zkusím dostat jindy, protože toho ještě doufám bude hodně.

A tady ještě 3 ilustrační fotky

Jedna z Aucklandských pláží - za odlivu má tu nevýhodu, že jestli chcete být po pás ve vodě, čeká vás procházka asi 100 metrů od břehu - to moře jest velmi mělké.

Po cestě na pláž - cyklostezka kolem moře - výborná na bruslení i běh.

Tohle je severozápadní pohled na město - jsou na něm krásně vidět dvě dominanty města - věž a nákladní jeřáby v nákladní části přístav - máme je přímo pod okny jsou vidět z většiny míst podél moře. Od rána do večera a od večera do rána vykládají stovky kontejnerů z obrovských nákladních lodí. V tom plánu pro Auckland, jenž sem zmiňoval nahoře, bylo uvedeno, že 80% veškerého importu na Nový Zéland jde přes Auckland - letiště a přístav. Podle mě většinu vyloží právě ty jeřáby.