Domací už na nás čeká na obrubníku před svým bytem. Trošku jsme protáhli naši poslední večeři a přicházíme přesně v devět večer. Probíhá předání bytu a Assaf nás chválí, že jsme se mu o něj starali velmi dobře. Byl nám přes dva měsíce dobrým panem domácím, vždycky zařídil vše oč jsme ho požádali. Jen na večeři s námi buď nechtěl nebo opravdu nemohl zajít. Možná byl tento třicetiletý student medicíny opravdu tak vytížen, anebo se mu prostě nechtělo a slušnost mu nedala nám to vyjevit. Přijíždí taxík, narychlo dořešíme peněžní záležitosti, podání ruky a nástup. Cesta na letiště je tentokrát trošku smutná, protože z Tel Avivu se nám vůbec nechce. Oba, já i moje přítelkyně Tamara, jsme tomuto městu zcela propadli. Zamilovali si jeho pláže, parky, restaurace, přátelskou atmosféru, vůni, tržnici nebo divadlo. Letmý pohled z očí do očí říká … „no prostě všechno, no“.
Letiště je i takhle pozdě večer plné života, je sobota a skončil šábes. Jsme tu dost s předstihem, ale i tak si ihned stoupáme do první fronty na „check-in“ zavazadel. Něco nám říká, že odlet z Izraele nebude z nejhladších. Nesnáším letiště a „celej ten vopruz vokolo lítání“ a navíc cítím celkovou únavu související se včerejší rozlučkou s místním nočním životem. Z nějakého záhadného důvodu mám podobný stav na letištích velmi často. Fronta se vleče a já bych to nejraději otočil zpátky někam k pláži. Najednou přistoupí celník, ostraha a policajt v jedné osobě, holka asi ve věku 28 let (můj odhad věku je ovšem prachmizernej), vyžádá si pasy a zmizí. Za pár minut se s nimi vrátí jiná, trošku mladší dívka stejné uniformy a bez meškání spustí palbu otázek:
Pavel? Ano. Kde bydlíte? Oficiálně v České republice. Tamara? Ano. Kde bydlíte? Oficiálně Slovinsko? Ale teď jsme bydleli přes dva měsíce v Tel Avivu. Takže na svých adresách nebydlíte? Ne. Co jste tu dělali? Byli jsme tu jako turisté. Dva měsíce? Kde ještě kromě Tel Avivu? Jeruzalém a Haifa, ale hlavně Tel Aviv. Dva měsíce v Tel Avivu jako turisté? Pracovali jste tu? Ne, pracujeme přes internet pro maďarskou firmu. Co děláte? Překlady a design. Co jste vůči sobě? Přítel a přítelkyně. Jak dlouho se znáte? Asi rok. A žijete v Česku nebo Slovinsku? Ani tam ani tam, teď v Tel Avivu, míříme do Madridu, pak letíme do Limy. Kde jste se seznámili? V Budapešti. A tam jste spolu žili? Ano, asi čtvrt roku. V jednom bytě? Ano. Hodně cestujete? Ano. Kde jste byli? Například Austrálie, Švédsko, Řecko. Balili jste si zavazadla sami? Ano. Byla někdy vaše zavazadla po zabalení bez vašeho dohledu? Ne. Víte, ptám se kvůli bezpečnosti, bomba na palubě a tak. Jasně není problém. Děkuji, příjemný let.
Uf, první kolo podezíravých pohledů máme za sebou. Pak proběhne „klasická letištní demence“ a asi za hodinu stojíme ve frontě na pasové kontrole. Co čert nechtěl u okýnka je stejná ženská jako při našem příletu. Velmi nepříjemná, asi čtyřicetiletá úřednice se slušným náběhem na Babu Jagu z Mrazíka. Nadávám si, že jsem včas nezměnil přepážku. Proběhnou podobné otázky jako u první kontroly, akorát tady máme víc problému s „dvěma turistickými měsíci v Tel Avivu“ a „prací přes internet“. Paní se nechce věřit, že by se někdo dva měsíce válel na pláži a přitom pracoval pro nějaký maďary nebo kýho čerta. Sklo její budky musí být neprůstřelné, jinak by její pohledy určitě nevydrželo. Z neznámých důvodů zcela ignoruje Tamaru a mluví jen na mě, přestože odpovídáme oba. Nakonec přece jen uzná, že asi nejsme teroristé a máme výstupní razítko.
Je kolem jedné hodiny noční, odlétáme z Tel Avivu a já si slibuju, že se sem vrátíme. Úžasný město. Letíme do Madridu, ale nejlevnější cesta nevedla přímo.
Kolem šesté ráno přistáváme v Rize a já málem neujdu v sandálech ten kousek z letadla do letištního autobusu. Venku je 1°C nad nulou. Říkám si, že jsme možná měli připlatit těch 600€ za přímý let. Hlásek druhého já oponuje, že stačilo vzít si teplou mikinu. Jako roboti najdeme na letišti náš „gate“ do Madridu a máme tři hodiny než začne nástup. Naštestí se mi podaří upadnout ve velmi hluboký spánek. Nástup a film v letadle.
Asi ve dvě hodiny nám pilot podává meteorologické hlášení o stavu počasí v Madridu. Nemůžu se dočkat až si z kufru vytáhnu tu nejteplejší mikinu. Je půl čtvrté a zaměstnanec, předpokládám, firmy, která pronajímá byty nás uvádí do velmi příjemného bytu v centru města. Jsem kupovidu plný života, a tak hned řeším jestli někde půjde rozbít „kancelář“. Je to bída, je tu jen jídelní stůl. Takže půjde do rohu, z půlky bude pracovna a na druhé se bude večeřet. Pomalu nám z kufrů doslova vyhřeznou naše věci a tak se konečně začínáme pomalu cítit jako doma.
Když vyrážíme na malou večerní procházku po okolí je venku je asi 15°C a ještě světlo. Málem zmrznu u večeře na zahrádce a je jasný, že zítra si musíme koupit nějaký teplejší oblečení. Doufám, že z Česka brzy dorazí ty boty, který mi už pár dní předem poslala do Madridu kamarádka. Mám u nich schovanejch pár krámů, co se nevejdou do kufru. Něco po deváté večerní usínám v „novém“ bytě. Z přeletu Tel Aviv – Madrid už je v paměti jenom další rozmazaná šmouha. Myslím na Tel Aviv. Bylo tam dobře. Myslím na Limu. Jestli tam nebude pracovní stůl, snad tam bude IKEA. Nebo místní ekvivalent. A pak mě zalije hřejivý pocit z toho, že mám před sebou ty poslední letošní tři týdny v milované Evropě.
No comments:
Post a Comment