Rozhodl jsem se ukončit blog. Hlavní důvod je čas. Měl jsem teď fakt hodně práce a i když se blýská na lepší časy chci blog opustit ve prospěch jiných činností. V podobě, ve které by se mi blog líbil by vyžadoval fakt hodně času. Poslední dobou sem musel na zápisy hodně krátit a psát rychle a pak se mi nelíbily. A už mě prostě přestalo bavit vyškrabávat minuty a hodiny na psaní příspěvků. Navíc tu mám v plánu povícero aktivit ve volném čase takže je potřeba něco obětovat. Samozřejmě pracovní vytíženost znamená, že každá chvilka mimo "lopatu" (klávesnice) je velmi sladká. Taky jsem shodou okolností s některými lidmi řešil z určitých důvodů věci spíš individuálně ... prostě kolem a kolem - blog je zbytečnej luxus.
Život učí neříkat "nikdy", takže všechno je možné ...
Tamara bude předpokládám dál uploadovat fotky, takže ten link na její galerii bude stále aktuální.
Hasta luego.
Saturday, November 27, 2010
Thursday, November 18, 2010
Uvnitř kufru
Malá aktualizace obsahu kufru.
V současné době to vypadá na jistý pobyt v Peru do konce ledna. Byl jsem nedávno pozeptat na CZ ambasádě, zvenku pevnost, zevnitř celkem příjemná vilka, ohledně těch 90 dní pobytu, který jsem dostal do pasu. Úřednice byly celkem ochotné, jedna češka, jedna peruánka (mluvící česky), nicméně v podstatě mě odkázaly na peruánský imigrační úřad, tam si mám vyřešit délku pobytu. Případně využít klasického elegantního řešení - na konci ledna opustit Peru a hned se zase vrátit a tak dostat nových 90 dnů. Ve vzduchu visí možnost výletu třeba do toho Ria nebo někam jinam. Ale konec ledna je, co se nás a plánování týče, moc daleko, takže uvidíme.
Taky to vypadá, že přibližně do konce roku nepustíme Miraflores resp. Limu. Pokud proběhnou nějaké výlety do jiných částí Peru dojde k nim asi až v lednu. Navíc na mě tady zase padla touha pomáhat lidem - na delší debatu - a tak jsem se rozhodl, že se zkusím přihlásit do dobrovolnického programu. Oslovila mě možnost pomáhat ve vzdělávacím centru Ann Sullivan, neziskové organizaci, lidem s postižením, resp. různými schopnostmi. Jsem ve fázi před vstupním pohovorem, ale po předběžných domluvách to vypadá nadějně. Což by mě zase připoutalo k Limě na nějakou dobu.
Prozkoumávání okolí a Limy bylo v posledních dnech velmi omezené protože množství práce mě přikovalo na mnoho denních hodin ke komplu. Tamara je na tom líp a líbí se jí, že může dohánět své čtecí resty. Mimochodem při tomto programu, a vlastně vůbec, oceňuju možnost sauny v domě - je to velmi příjemné.
A nakonec rychlá aktualizace situace s Iberií - byl sem včera v místí kanceláři, vznesl požadavek a za 14 dní se mám podívat na účet. Měla by mi přijít blíže neurčená částka zpět. Sem žádostiv kolik to bude, ale byl jsem velmi potěšen vstřícným přístupem a příslibem navrácení financí.
V současné době to vypadá na jistý pobyt v Peru do konce ledna. Byl jsem nedávno pozeptat na CZ ambasádě, zvenku pevnost, zevnitř celkem příjemná vilka, ohledně těch 90 dní pobytu, který jsem dostal do pasu. Úřednice byly celkem ochotné, jedna češka, jedna peruánka (mluvící česky), nicméně v podstatě mě odkázaly na peruánský imigrační úřad, tam si mám vyřešit délku pobytu. Případně využít klasického elegantního řešení - na konci ledna opustit Peru a hned se zase vrátit a tak dostat nových 90 dnů. Ve vzduchu visí možnost výletu třeba do toho Ria nebo někam jinam. Ale konec ledna je, co se nás a plánování týče, moc daleko, takže uvidíme.
Taky to vypadá, že přibližně do konce roku nepustíme Miraflores resp. Limu. Pokud proběhnou nějaké výlety do jiných částí Peru dojde k nim asi až v lednu. Navíc na mě tady zase padla touha pomáhat lidem - na delší debatu - a tak jsem se rozhodl, že se zkusím přihlásit do dobrovolnického programu. Oslovila mě možnost pomáhat ve vzdělávacím centru Ann Sullivan, neziskové organizaci, lidem s postižením, resp. různými schopnostmi. Jsem ve fázi před vstupním pohovorem, ale po předběžných domluvách to vypadá nadějně. Což by mě zase připoutalo k Limě na nějakou dobu.
Prozkoumávání okolí a Limy bylo v posledních dnech velmi omezené protože množství práce mě přikovalo na mnoho denních hodin ke komplu. Tamara je na tom líp a líbí se jí, že může dohánět své čtecí resty. Mimochodem při tomto programu, a vlastně vůbec, oceňuju možnost sauny v domě - je to velmi příjemné.
A nakonec rychlá aktualizace situace s Iberií - byl sem včera v místí kanceláři, vznesl požadavek a za 14 dní se mám podívat na účet. Měla by mi přijít blíže neurčená částka zpět. Sem žádostiv kolik to bude, ale byl jsem velmi potěšen vstřícným přístupem a příslibem navrácení financí.
Tuesday, November 16, 2010
Centrum objektivy
Hlavní pěší zóna v centru. Baťa je zde velmi populární, v Miraflores má taky obchody. Mimochodem byl to jedinej obchod, kde jsme sehnali klasický "papuče". :)
Plaza de Armas.
Domy na náměstí nejsou původní kvůli zemětřesením, ale kašna je prý z roku 1640. Tscha.
Mimochodem líbí se mi, že i v tomto oděvu a bruslích (ta mikina už má hodně za sebou) jsem všude vítaný host. V každé restauraci úsměvy, vítání a nic není problém. U nás či v jiných částech světa bych měl problém se ke stolu vůbec dostat a případně by se na mě pinkl díval jak na vraha).
Za mostem je čtvrť Rímac, kamžto se prej nemá moc chodit.
Řeka.
No comment.
Tržnice plyšáků v centru města.
Typická ulice v okolí náměstí - na mě z toho teda poetika nedejchá.
O kousek dál, opouštíme užší centrum.
Viz předchozí foto.
Cestou zpátky - situace se pak ještě zhoršila, ale to už jsem nefotil.
Lima - strach a hnus v centru města :)
Tak první týden, který se konal převážně ve znamení mírného dozařizování bytu jsme zakončili - minulý pátek - výletem do centra Limy. Těšili jsme se na ducha historie a příjemnou projížďku na bruslích. Realita byla opět jiná. Dost jsme podcenili velikost a počet obyvatel města.
Po pár kilometrech směrem do centra celkem příjemné projížďky bulvárem Arequipa, který má cyklostezku, a který už jsme koneckonců trošku znali se začla zahušťovat doprava, cyklostezka zmizela a na chodnících začlo přibývat obyvatel. Čím blíže do centra, tím užší chodník, více aut i lidí. Na okraji širšího centra jsme začali mít potíže s dýcháním kvůli směsi prachu a smogu. Propletli jsme se davy studentů v zóně parků a univerzit a po cca 9 kilometrech dorazili do kýženého historického centra. Tam nás v jedné boční uličce přivítal rozlícený pes, kterému se podařilo mírně kousnout Tamaru (já mu šťastně ujel). Na agresi psů jsme na bruslích zvyklí, ale tendle přece jen uspěl a Tamaru mírně škrábl. Stát se to v civilizované Evropě tak neřešíme, ale tady přece jen Tamara dostává očkování proti vzteklině. Hlalt pro klid duše.
Pak už jsme zdárně dorazili na hlavní náměstí "Plaza de Armas", a teď zacituji Lonely Planet - "It is here that Lima was born." No, jak extra tam na mě historie nedýchala. Vše je jaxi podivně šedivé, a vládní palác připomíná po příjezdu z Madridu slovenskou salaš (nic proti slovákům). Po chvíli rozjímání na hlavním náměstí jsme si prohlédli výstavu realizovaných urbanistických projektů, která byla v jednom průčeli a byla vcelku zajímavá. Ukazuje například projekt plastového schodiště v jednom slumu na úpatí hory případě vybourané bloky města, které musely ustoupit mnohaproudovým dálnicím. Vypadá to, že i tady přece jen bude časem převládat civilizace. Pak jsme se ještě projeli po městě, koukli na řeku, což je špinavé a vyschlé řečiště se pramínkem špinavé vody. Do čtvrti za mostem nebylo doporučeno chodit a tak jsme se pak oklikou začli vracet zpátky. Vzali jsme to mírně z centra do vedlejší čtvrti, abychom zjistili, že to opět nebylo moudré protože tam to bylo taky peklo. Špinavé přecpané ulice, polorozbořené domy a všude s prominutím bordel. Několik místních na mě cosi pokřikovalo, asi mi chtěli něco prodat, jeden se mě snažil natáhnout do svýho krámku. Ale nevěnoval jsem jim pozornost. Bohužel z těchto míst nemám fotografií, protože se mi tam nechce zastavovat a fotit.
No zdárně jsme se vrátili na Arequipu a při příjezdu do Miraflores se zotavili výborným jídlem a pivem (už né tak výborným).
Pokud jsou údaje na googlu správné tak výlet do centra a zpět měřil mírně přes 24km. Každopádně jsme další výlety do centra v podstatě zavrhli. Ani jednoho nás nenadchla jak architektura, tak atmosféra. Lima je prostě hnusný město. Nepočítám Miraflores a San Isidro, což jsou pěkné části a myslím, že je potřeba je oddělovat. Jestli se ještě někdy do centra podíváme pak to bude muset mít pádný důvod, jako například velmi zajímavá výstava, koncert nebo něco podobného.
Po pár kilometrech směrem do centra celkem příjemné projížďky bulvárem Arequipa, který má cyklostezku, a který už jsme koneckonců trošku znali se začla zahušťovat doprava, cyklostezka zmizela a na chodnících začlo přibývat obyvatel. Čím blíže do centra, tím užší chodník, více aut i lidí. Na okraji širšího centra jsme začali mít potíže s dýcháním kvůli směsi prachu a smogu. Propletli jsme se davy studentů v zóně parků a univerzit a po cca 9 kilometrech dorazili do kýženého historického centra. Tam nás v jedné boční uličce přivítal rozlícený pes, kterému se podařilo mírně kousnout Tamaru (já mu šťastně ujel). Na agresi psů jsme na bruslích zvyklí, ale tendle přece jen uspěl a Tamaru mírně škrábl. Stát se to v civilizované Evropě tak neřešíme, ale tady přece jen Tamara dostává očkování proti vzteklině. Hlalt pro klid duše.
Pak už jsme zdárně dorazili na hlavní náměstí "Plaza de Armas", a teď zacituji Lonely Planet - "It is here that Lima was born." No, jak extra tam na mě historie nedýchala. Vše je jaxi podivně šedivé, a vládní palác připomíná po příjezdu z Madridu slovenskou salaš (nic proti slovákům). Po chvíli rozjímání na hlavním náměstí jsme si prohlédli výstavu realizovaných urbanistických projektů, která byla v jednom průčeli a byla vcelku zajímavá. Ukazuje například projekt plastového schodiště v jednom slumu na úpatí hory případě vybourané bloky města, které musely ustoupit mnohaproudovým dálnicím. Vypadá to, že i tady přece jen bude časem převládat civilizace. Pak jsme se ještě projeli po městě, koukli na řeku, což je špinavé a vyschlé řečiště se pramínkem špinavé vody. Do čtvrti za mostem nebylo doporučeno chodit a tak jsme se pak oklikou začli vracet zpátky. Vzali jsme to mírně z centra do vedlejší čtvrti, abychom zjistili, že to opět nebylo moudré protože tam to bylo taky peklo. Špinavé přecpané ulice, polorozbořené domy a všude s prominutím bordel. Několik místních na mě cosi pokřikovalo, asi mi chtěli něco prodat, jeden se mě snažil natáhnout do svýho krámku. Ale nevěnoval jsem jim pozornost. Bohužel z těchto míst nemám fotografií, protože se mi tam nechce zastavovat a fotit.
No zdárně jsme se vrátili na Arequipu a při příjezdu do Miraflores se zotavili výborným jídlem a pivem (už né tak výborným).
Pokud jsou údaje na googlu správné tak výlet do centra a zpět měřil mírně přes 24km. Každopádně jsme další výlety do centra v podstatě zavrhli. Ani jednoho nás nenadchla jak architektura, tak atmosféra. Lima je prostě hnusný město. Nepočítám Miraflores a San Isidro, což jsou pěkné části a myslím, že je potřeba je oddělovat. Jestli se ještě někdy do centra podíváme pak to bude muset mít pádný důvod, jako například velmi zajímavá výstava, koncert nebo něco podobného.
Friday, November 12, 2010
Lima poodhalení
Tak po několika dnech je nejdůležitější zprávou, že se nám tady začíná líbit. Vidíme to na 3 měsíce určitě. Začínáme dost odlišovat Miraflores a San Isidro od ostatních čtvrtí Limy.
Tento týden jsme strávili takovým klasickým dozařizováním bytu, vyhledáváním důležitých míst v okolí, prostě rozkoukáváním.
Jelikož mě drží bloggerská lenost vezmu zkratkovitě pár postřehů z Limy obecně.
Miraflores
Příjemná, živá čtvrť, která po návštěvách některých okolních čtvrtí připomíná oázu civilizace. Nicméně i tady má každej dvorek, na kterým sou jen trošku lepší auta kolem sebe 3-4 metry vysokej plot, buď s ostnatým drátem nebo s dráty pod proudem. I zde je parkoviště u každé restaurace hlídané, stejně jako každá restaurace jako taková. I zde na hlavním náměstí narazíte na žebrající děti a kdekdo se vám snaží něco nabídnout - od cetek pro děti až po lehké drogy. Obecně je v této čtvrti dráž než jinde, ale i to pořád znamená levněji než v ČR.
Lidé
Zatím jsme neměli mnoho příležitostí zdejší lidi lépe poznat. Ale z krátkých náhodných setkání v obchodech nebo restauracích máme velmi příjemné zkušenosti. Zatím všichni byli velmi ochotní a nápomocní, kdykoliv jsme něco potřebovali, případně příjemně profesionální, pokud jsme byli hosty nebo zákazníky.
Hned při prvním nákupu jsem dosti dlouze vybíral olivovej olej - jsa jako fanoušek řeckého zaskočen nabídkou z Peru a Argentiny. V mých nesnázísch mi pomohl náhodný jiný nakupující, kdybych ho potkal na ulici tak mu dám peníze a uteču - vysoký, snědý, dlouhovlasý "indián", nadrpůměrná svalová hmota doplněná různým tetováním a tu a tam jizvou. Nicméně během velmi příjemného hovoru mi ukázal jeho oblíbené oleje, vysvětlil, který je odkud a který má jaké výhody.
Při jiném nakupování, když jsme zmerkli jak bota černý kukuřičný klas a jali se ho zkoumat, přtočila se k nám zase jiná nakupující a vysvětlila, že tento typ kukuřice není jedly, a abychom to proboha nevařili. Vysvětlila nám, že se z toho dělá místní oblíbený nápoj "chico". Nicméně z našich pohledů jí bylo jasné, že jsme celkem dlouhý a složitý postup nepochopili, ančto jsme rozuměli každé 2. slovo. Takže asi za 5 minut nás vyhledala znovu a s úsměvem podala již hotové "chico".
K velmi zajímavému setkání došlo taky při průzkumu pláže. Není nijak vzhledná, ale je neustále plná surfařů a - surfařských instruktorů z místní populace. Tito chlapci postávájí v houfech na pláži, mají kolem sebe 3 a více prken a nabízejí vám buď samotné půjčení prkna nebo i instruktáž. Několik jsme jich s díky odmítli, když tu se k nám přitočil velmi živý peruánec, asi 35 let, s chybějícími předními zuby a začal samozřejmě nabízet své služby. Pak zmerčil moje kolečkové brusle, který sem nesl v ruce, protože oblast pláže je bohužel pro bruslení zcela nevhodná. Než jsem se nadál tak během rychlého brebentění a poskakování kolem zvládnul obout obě moje brusle vykřikujíc, že je i instruktorem bruslení. Pak se začal po nerovném, pískem posypaném betonovém povrchu celkem umě prohánět, na to, že měl asi o 3 čísla menší nohu mu to i šlo. Celou šou zakončil tak, že s sebou při pokusu o rychlou brzdu švihl o beton (byl jen v šortkách), ale i tak se smál, přičemž jasně ukazoval, že mu chybí několik předních zubů. Asi zkušenej borec :) Ihned se nabídl, že ty brusle koupí a doporučil mi kšeft, kde si můžu koupit nový :) Koupi nových bruslí mám v plánu, bohužel typ, který chci tu nemůžu sehnat. Každopádně si nejsem jistej, jestli chci surf lekce zrovna od tohodle maníka. Samozřejmě sme se rozloučili s tím, že se ještě uvidíme, já mu prodám brusle a on mě "týč sam srrrrf můůůůvs mééén".
Poslední postřeh k lidem, velmi obecný - průměrná výška je tu tak 1,65 - všichni jsou malincí, podsadití. Nejsou tlustí, ale plnoštíhlí. Tamara si moc libuje, že tady platí za "vysokou" :)
Veřejná doprava
Veřejnou dopravu zajišťují autobusy, který doplňují taxíky, kterých je tu tolik, že je prostě do této kategorie musím zařadit. Autobusových linek je tu více než 100 nicméně jsou naprosto nekoordinované. Z všech rezavých autobusů různých velikostí, kterým chybí dveře, kouká vždycky nějakej chlapík nebo ženská a vyřvávaj kam maj namířeno. Náhodný kolemjdoucí tak může kdekoliv pohodlně nastoupit - do většinou plného autobusku. Existuje tu něco jako zastávky, ale můžete nastoupit na každé křižovatce případně klidně uprostřed 3proudové silnice, když si mávnete - i když většinou mávají oni na vás. I když bruslíme po chodníku, pořád nás někdo láká do busu.
Taxikáři jsou také velmi činní a to hlavně tak, že neustále troubí, aby na sebe upozornili. Stojíte na chodníku a během minuty na vás zatroubí taxikáři ukazujíce, že máte nastoupit. Jinak jsou taxikáři evidentně nebezpeční řidiči, pro něž má život chodce pramalou cenu. Některý jejich vozidla taky už hodně pamatují. Celá taxikářská kultura je mi zde velmi nepříjemná - ještě více než jinde. To byl taky důvod proč jsem si například nechal pracovní stůl z místního "Hornbachu" doručit o obchodu, což trvá 3 dny, než abych krabici naložil do taxíku. Nehodlám ty šmejdy podporovat a riskovat svůj život :)
Jinak chodci to tu mají obecně těžký, protože tu v podstatě chybí semafory pro chodce. A to i třeba na 6ti proudové silnici. Musíte sledovat semafory pro auta, který ovšem některým řidičům nic neříkají, a pak se skrýt v přecházejícím davu, nebo se rychle prokličkovat mezi zpomalujícími vozy. Jestli přežiju 3 měsíce na bruslích po městě tady, tak už všude a odvezu si 6. smysl pro blížící se nebezpečí.
Tento týden jsme strávili takovým klasickým dozařizováním bytu, vyhledáváním důležitých míst v okolí, prostě rozkoukáváním.
Jelikož mě drží bloggerská lenost vezmu zkratkovitě pár postřehů z Limy obecně.
Miraflores
Příjemná, živá čtvrť, která po návštěvách některých okolních čtvrtí připomíná oázu civilizace. Nicméně i tady má každej dvorek, na kterým sou jen trošku lepší auta kolem sebe 3-4 metry vysokej plot, buď s ostnatým drátem nebo s dráty pod proudem. I zde je parkoviště u každé restaurace hlídané, stejně jako každá restaurace jako taková. I zde na hlavním náměstí narazíte na žebrající děti a kdekdo se vám snaží něco nabídnout - od cetek pro děti až po lehké drogy. Obecně je v této čtvrti dráž než jinde, ale i to pořád znamená levněji než v ČR.
Lidé
Zatím jsme neměli mnoho příležitostí zdejší lidi lépe poznat. Ale z krátkých náhodných setkání v obchodech nebo restauracích máme velmi příjemné zkušenosti. Zatím všichni byli velmi ochotní a nápomocní, kdykoliv jsme něco potřebovali, případně příjemně profesionální, pokud jsme byli hosty nebo zákazníky.
Hned při prvním nákupu jsem dosti dlouze vybíral olivovej olej - jsa jako fanoušek řeckého zaskočen nabídkou z Peru a Argentiny. V mých nesnázísch mi pomohl náhodný jiný nakupující, kdybych ho potkal na ulici tak mu dám peníze a uteču - vysoký, snědý, dlouhovlasý "indián", nadrpůměrná svalová hmota doplněná různým tetováním a tu a tam jizvou. Nicméně během velmi příjemného hovoru mi ukázal jeho oblíbené oleje, vysvětlil, který je odkud a který má jaké výhody.
Při jiném nakupování, když jsme zmerkli jak bota černý kukuřičný klas a jali se ho zkoumat, přtočila se k nám zase jiná nakupující a vysvětlila, že tento typ kukuřice není jedly, a abychom to proboha nevařili. Vysvětlila nám, že se z toho dělá místní oblíbený nápoj "chico". Nicméně z našich pohledů jí bylo jasné, že jsme celkem dlouhý a složitý postup nepochopili, ančto jsme rozuměli každé 2. slovo. Takže asi za 5 minut nás vyhledala znovu a s úsměvem podala již hotové "chico".
K velmi zajímavému setkání došlo taky při průzkumu pláže. Není nijak vzhledná, ale je neustále plná surfařů a - surfařských instruktorů z místní populace. Tito chlapci postávájí v houfech na pláži, mají kolem sebe 3 a více prken a nabízejí vám buď samotné půjčení prkna nebo i instruktáž. Několik jsme jich s díky odmítli, když tu se k nám přitočil velmi živý peruánec, asi 35 let, s chybějícími předními zuby a začal samozřejmě nabízet své služby. Pak zmerčil moje kolečkové brusle, který sem nesl v ruce, protože oblast pláže je bohužel pro bruslení zcela nevhodná. Než jsem se nadál tak během rychlého brebentění a poskakování kolem zvládnul obout obě moje brusle vykřikujíc, že je i instruktorem bruslení. Pak se začal po nerovném, pískem posypaném betonovém povrchu celkem umě prohánět, na to, že měl asi o 3 čísla menší nohu mu to i šlo. Celou šou zakončil tak, že s sebou při pokusu o rychlou brzdu švihl o beton (byl jen v šortkách), ale i tak se smál, přičemž jasně ukazoval, že mu chybí několik předních zubů. Asi zkušenej borec :) Ihned se nabídl, že ty brusle koupí a doporučil mi kšeft, kde si můžu koupit nový :) Koupi nových bruslí mám v plánu, bohužel typ, který chci tu nemůžu sehnat. Každopádně si nejsem jistej, jestli chci surf lekce zrovna od tohodle maníka. Samozřejmě sme se rozloučili s tím, že se ještě uvidíme, já mu prodám brusle a on mě "týč sam srrrrf můůůůvs mééén".
Poslední postřeh k lidem, velmi obecný - průměrná výška je tu tak 1,65 - všichni jsou malincí, podsadití. Nejsou tlustí, ale plnoštíhlí. Tamara si moc libuje, že tady platí za "vysokou" :)
Veřejná doprava
Veřejnou dopravu zajišťují autobusy, který doplňují taxíky, kterých je tu tolik, že je prostě do této kategorie musím zařadit. Autobusových linek je tu více než 100 nicméně jsou naprosto nekoordinované. Z všech rezavých autobusů různých velikostí, kterým chybí dveře, kouká vždycky nějakej chlapík nebo ženská a vyřvávaj kam maj namířeno. Náhodný kolemjdoucí tak může kdekoliv pohodlně nastoupit - do většinou plného autobusku. Existuje tu něco jako zastávky, ale můžete nastoupit na každé křižovatce případně klidně uprostřed 3proudové silnice, když si mávnete - i když většinou mávají oni na vás. I když bruslíme po chodníku, pořád nás někdo láká do busu.
Taxikáři jsou také velmi činní a to hlavně tak, že neustále troubí, aby na sebe upozornili. Stojíte na chodníku a během minuty na vás zatroubí taxikáři ukazujíce, že máte nastoupit. Jinak jsou taxikáři evidentně nebezpeční řidiči, pro něž má život chodce pramalou cenu. Některý jejich vozidla taky už hodně pamatují. Celá taxikářská kultura je mi zde velmi nepříjemná - ještě více než jinde. To byl taky důvod proč jsem si například nechal pracovní stůl z místního "Hornbachu" doručit o obchodu, což trvá 3 dny, než abych krabici naložil do taxíku. Nehodlám ty šmejdy podporovat a riskovat svůj život :)
Jinak chodci to tu mají obecně těžký, protože tu v podstatě chybí semafory pro chodce. A to i třeba na 6ti proudové silnici. Musíte sledovat semafory pro auta, který ovšem některým řidičům nic neříkají, a pak se skrýt v přecházejícím davu, nebo se rychle prokličkovat mezi zpomalujícími vozy. Jestli přežiju 3 měsíce na bruslích po městě tady, tak už všude a odvezu si 6. smysl pro blížící se nebezpečí.
Tuesday, November 9, 2010
Vzpomínka na Tel Aviv
Tento text vznikl původně jako příspěvek do rubriky "Jeden den v životě" v časopisu Respekt. Ale jelikož z redakce nepřišla žádná reakce, což mě trošku mrzí, rozhodl jsem se zveřejnit ho aspoň tady :DDD (na můj blog to snad stačit bude:)
Mimochodem ta IKEA tu není :)
Domací už na nás čeká na obrubníku před svým bytem. Trošku jsme protáhli naši poslední večeři a přicházíme přesně v devět večer. Probíhá předání bytu a Assaf nás chválí, že jsme se mu o něj starali velmi dobře. Byl nám přes dva měsíce dobrým panem domácím, vždycky zařídil vše oč jsme ho požádali. Jen na večeři s námi buď nechtěl nebo opravdu nemohl zajít. Možná byl tento třicetiletý student medicíny opravdu tak vytížen, anebo se mu prostě nechtělo a slušnost mu nedala nám to vyjevit. Přijíždí taxík, narychlo dořešíme peněžní záležitosti, podání ruky a nástup. Cesta na letiště je tentokrát trošku smutná, protože z Tel Avivu se nám vůbec nechce. Oba, já i moje přítelkyně Tamara, jsme tomuto městu zcela propadli. Zamilovali si jeho pláže, parky, restaurace, přátelskou atmosféru, vůni, tržnici nebo divadlo. Letmý pohled z očí do očí říká … „no prostě všechno, no“.
Letiště je i takhle pozdě večer plné života, je sobota a skončil šábes. Jsme tu dost s předstihem, ale i tak si ihned stoupáme do první fronty na „check-in“ zavazadel. Něco nám říká, že odlet z Izraele nebude z nejhladších. Nesnáším letiště a „celej ten vopruz vokolo lítání“ a navíc cítím celkovou únavu související se včerejší rozlučkou s místním nočním životem. Z nějakého záhadného důvodu mám podobný stav na letištích velmi často. Fronta se vleče a já bych to nejraději otočil zpátky někam k pláži. Najednou přistoupí celník, ostraha a policajt v jedné osobě, holka asi ve věku 28 let (můj odhad věku je ovšem prachmizernej), vyžádá si pasy a zmizí. Za pár minut se s nimi vrátí jiná, trošku mladší dívka stejné uniformy a bez meškání spustí palbu otázek:
Pavel? Ano. Kde bydlíte? Oficiálně v České republice. Tamara? Ano. Kde bydlíte? Oficiálně Slovinsko? Ale teď jsme bydleli přes dva měsíce v Tel Avivu. Takže na svých adresách nebydlíte? Ne. Co jste tu dělali? Byli jsme tu jako turisté. Dva měsíce? Kde ještě kromě Tel Avivu? Jeruzalém a Haifa, ale hlavně Tel Aviv. Dva měsíce v Tel Avivu jako turisté? Pracovali jste tu? Ne, pracujeme přes internet pro maďarskou firmu. Co děláte? Překlady a design. Co jste vůči sobě? Přítel a přítelkyně. Jak dlouho se znáte? Asi rok. A žijete v Česku nebo Slovinsku? Ani tam ani tam, teď v Tel Avivu, míříme do Madridu, pak letíme do Limy. Kde jste se seznámili? V Budapešti. A tam jste spolu žili? Ano, asi čtvrt roku. V jednom bytě? Ano. Hodně cestujete? Ano. Kde jste byli? Například Austrálie, Švédsko, Řecko. Balili jste si zavazadla sami? Ano. Byla někdy vaše zavazadla po zabalení bez vašeho dohledu? Ne. Víte, ptám se kvůli bezpečnosti, bomba na palubě a tak. Jasně není problém. Děkuji, příjemný let.
Uf, první kolo podezíravých pohledů máme za sebou. Pak proběhne „klasická letištní demence“ a asi za hodinu stojíme ve frontě na pasové kontrole. Co čert nechtěl u okýnka je stejná ženská jako při našem příletu. Velmi nepříjemná, asi čtyřicetiletá úřednice se slušným náběhem na Babu Jagu z Mrazíka. Nadávám si, že jsem včas nezměnil přepážku. Proběhnou podobné otázky jako u první kontroly, akorát tady máme víc problému s „dvěma turistickými měsíci v Tel Avivu“ a „prací přes internet“. Paní se nechce věřit, že by se někdo dva měsíce válel na pláži a přitom pracoval pro nějaký maďary nebo kýho čerta. Sklo její budky musí být neprůstřelné, jinak by její pohledy určitě nevydrželo. Z neznámých důvodů zcela ignoruje Tamaru a mluví jen na mě, přestože odpovídáme oba. Nakonec přece jen uzná, že asi nejsme teroristé a máme výstupní razítko.
Je kolem jedné hodiny noční, odlétáme z Tel Avivu a já si slibuju, že se sem vrátíme. Úžasný město. Letíme do Madridu, ale nejlevnější cesta nevedla přímo.
Kolem šesté ráno přistáváme v Rize a já málem neujdu v sandálech ten kousek z letadla do letištního autobusu. Venku je 1°C nad nulou. Říkám si, že jsme možná měli připlatit těch 600€ za přímý let. Hlásek druhého já oponuje, že stačilo vzít si teplou mikinu. Jako roboti najdeme na letišti náš „gate“ do Madridu a máme tři hodiny než začne nástup. Naštestí se mi podaří upadnout ve velmi hluboký spánek. Nástup a film v letadle.
Asi ve dvě hodiny nám pilot podává meteorologické hlášení o stavu počasí v Madridu. Nemůžu se dočkat až si z kufru vytáhnu tu nejteplejší mikinu. Je půl čtvrté a zaměstnanec, předpokládám, firmy, která pronajímá byty nás uvádí do velmi příjemného bytu v centru města. Jsem kupovidu plný života, a tak hned řeším jestli někde půjde rozbít „kancelář“. Je to bída, je tu jen jídelní stůl. Takže půjde do rohu, z půlky bude pracovna a na druhé se bude večeřet. Pomalu nám z kufrů doslova vyhřeznou naše věci a tak se konečně začínáme pomalu cítit jako doma.
Když vyrážíme na malou večerní procházku po okolí je venku je asi 15°C a ještě světlo. Málem zmrznu u večeře na zahrádce a je jasný, že zítra si musíme koupit nějaký teplejší oblečení. Doufám, že z Česka brzy dorazí ty boty, který mi už pár dní předem poslala do Madridu kamarádka. Mám u nich schovanejch pár krámů, co se nevejdou do kufru. Něco po deváté večerní usínám v „novém“ bytě. Z přeletu Tel Aviv – Madrid už je v paměti jenom další rozmazaná šmouha. Myslím na Tel Aviv. Bylo tam dobře. Myslím na Limu. Jestli tam nebude pracovní stůl, snad tam bude IKEA. Nebo místní ekvivalent. A pak mě zalije hřejivý pocit z toho, že mám před sebou ty poslední letošní tři týdny v milované Evropě.
Monday, November 8, 2010
Miraflores obrazem. Zn. je hnusně, ale aspoň jakžtakž teplo.
Pohled z okna z našeho bytu. Barák naproti je vlastně součást našeho bytového komplexu. Bydlíme v 17. patře.
Pohled ze střechy našeho baráku.
Pohled ze střechy našeho baráku.
Pohled ze střechy našeho baráku.
Ulice v Miraflores.
Pohled na jih z promenády na útesech.
Pohled na sever z promenády. Ve vzduchu spousta paraglajdistů. Za 1 000,- CZK si můžete s instruktorem skočit na 10 minut.
Nákupák - klasika ve skále.
Pláž.
Park na pláži pod nákupákem.
Parky nahoře na útesech.
No comment.
Malé veřejné divadlo v centrálním parku Miraflores. Dva herci provozují velmi zábavnou šou - soudě podle reakcí publika.
Naše ulice, kousek od domu.
On its surface, Lima is no thing of beauty.
... tak to je hned 1. věta v PDF kapitole o Limě v průvodci po Peru od Lonely Planet, který jde za pár dolarů sosnout z netu. A je to velká pravda.
Po imigrační legraci následoval hladký průchod celní kontrolou a u výstupu už na nás čekali dva lidé z realitky, od které pronajímáme byt. Všude na netu se dočtete, že limští (??) taxikáři jsou chátra zlotřilá a chtějí vás natáhnout jak můžou (další z věcí, kterou jsem na cestách seznal je, že taxikáři jsou banda všude a ti pražští tedy nejsou výjimkou, jak jsem si vždycky myslel), a proto jsme si domluvili odvoz s realitkou. Hned po cestě z terminálu k autu na parkovišti jsme museli odehnat asi 7 taxikářů. Z letiště k bytu to mělo být asi 16 km. Cesta nám trvala hodinu a třičtvrtě, protože mezi 7 a 9 večerní se celá Lima topila v neskutečné dopravní zácpě. Byla prý způsobena sobotním večerem a taky nějakým běžeckým závodem, kvůli kterému byly některé dopravní tepny uzavřeny.
Nicméně těch asi 100 minut, kdy jsme projížděli Limou nám jednoznačně ukázalo, že tentokrát v Lonely Planet věděli o čem mluví. Lima je jedním slovem HNUS. Byl samozřejmě pošmourný večer, my byli unaveni po cestě, já nespal moc poslední noc v Madridu a měl sem pocit, že sem nespal měsíc, takže vnímání okolí bylo samozřejmě poznamenáno směrem k horšímu, ale i tak to byl velmi nepříjemný zážitek. Ulice nevzhledné, špinavé, polorozpadné, bez ladu a skladu. Všude nepořádek, hluk, shon. Asi v půli cesty jsme si s Tamarou vyměnili pohledy jasně říkající, že todle je trošku silný kafe ála - chci zpátky do Evropy. Navíc tím, že byla všude ta zácpa a my více stáli než jeli, měli jsme dostatek času se rozhlížet. Být prázdné město a my profičet na byt za půl hodiny, možná nám to tak nepřijde. Moc jsme nemluvili takže aspoň já se pořád utěšoval, že toto jsem přece čekal a že Miraflores, tedy část, kam jsme mířili na byt, má být výstavní čtvrť bohatších peruánců a turistů. Neustále jsem na mapě na mobilu pomocí GPS sledoval polohu a čekal, že až se modrá šipka posune k písmenu M ze slova Miraflores, budu v civilizaci. No, žádná nadšení nenastalo. Situace se trošku zlepšila, méně bordelu na ulicích, ale nevzhledná architektura a podivná atmosféra zůstaly. V té chvili jsem trošku litoval, že jsem víc netlačil na odlet do Melbourne. Navíc jsem se dost obával o stav našeho bytu, jestli takhle vypadá luxusní čtvrť pak nechci vidět náš byt. Miraflores mi přišlo asi jako brněnskej Cejl v době, kdy sem chodil na gympl. Tomu řikám luxus.
No cestu, která byla fakt silným zážitkem jsme přečkali a maník z realitky nás uvedl do bytu, který nám zvedl náladu protože je pěknej, slušně zařízenej a je i ve slušným stavu. Podle fotek a popisu jsme čekali trošku víc, ale zase po tom průjezdu městem byl příjemným překvapením. Proběhlo vyřízení formalit, výběry peněz z bankomatů s ochotným peruáncem Glenem a pak už pád do kómatu v posteli.
Včera tzn. druhý den, vstávali jsme s raním kuropěním tedy v 6 ráno. Brzké vstávání tu bude součástí našeho každodenního života protože budeme nuceni dodržovat evropskou - maďarskou - pracovní dobu tedy našeho času budeme "makat" od 3 od rána do pravého poledne. Dnes jsme v rámci posunování vstávali o půl páté ráno - nikdy jsem nebyl ranní ptáče, ale tady to halt jinak nepůjde, ještěže v 7 večer už je tady tma. Včera jsme usínali v 8 večer. Přijdu si jak "zemedělec".
Každopádně včera proběhlo první vybalení, nákup a seznámení se s okolím za denního svitu - resp. za denního zamračeného, vlhkého, mlhavého počasí, který tu má být konstatně další týden a pravděpdobně ještě déle. Teoreticky je tu prej pořád zima (jako roční období). Teploty jsou nicméně celkem příjemné v noci kolem 16°C a ve dne mírně přes 20°C. Ještě jednou musím podotknout, že byt se nám fakt líbí a aspoň já se v něm cítím velmi příjemně, což byla fakt úleva, měl sem z toho obavu. Nájem sme zaplatili už včera na měsíc a dneska potvrdili, že zůstaneme alespoň dva. Jsme v centru Miraflores, v bytovém komplexu "australského ražení". Tři dvacetipatrové budovy - na satelitním pohledu na googlu je jen staveniště - z roku 2007. V komplexu je 24h security ostraha, která vám musí otevřít dveře, chcete-li se dostat dovnitř či ven. Dále je tu bazén na střeše, sauna, posilovna, společnské místnosti pro grilování a veselice na střeše, kulečník a podobně. Vše je ovšem potřeba nějak rezervovat, takže zatím jsme nic nevyzkoušeli a nemáme to "vopšlápnutý".
Po vybalení jsme vyrazili na nákup základních věcí "do domácnosti" a potravin. Takový ten první velký nákup, který jsme letos provedli už nesčetněkrát. Náš dojem z noční jízdy hrůzy se začal pomalu spravovat. Procházeli jsme nedělním dopolednem a klidnou vcelku čistou a upravenou čtvrtí. A po chvíli dorazili do moderního supermarketu, kde jsme nakoupili vše, co jsme chtěli. Je tu dokonce i levněji než u nás - myslím v ČR. Po Tel Avivu a centru Madridu se samozřejmě nacházíme v cenovém ráji. Především ovoce a zelenina jsou tu za haléřové položky, například 600g krásných jahod zde koupíte za 21 CZK. Plus je tu neskutečné množství ovoce, které sem nikdy neviděl. Bude se testovat. Maso a drogerie se ovšem blíží českým cenám, i když jsme pořád tak o 10% níže.
Po nákupu oběd v lepší restauraci přes ulici, který stál stejně jako u nás. Nicméně poté jsme zjistili, že jsme jedli super draho a v okolním normálnějších podnicích se dá jíst za polovic.
Odpoledne jsme pak vyrazili na první projížďku na bruslích. Hned zkraje prozdradím, že velmi vylepšila náš dojem, a vlastně po této projížďce jsme potvrdili ten druhej měsíc pobytu. Projížděli jsme teda zatím pouze Miraflores a především promenádu na útesech u moře. Ta je pěkná, nová, čistá plna místní střední třídy, turistů, skýtá zajímavé výhledy na moře a městské části na pobřeží. Obsahuje i obrovské nákupní centrum vestavěné do sklaních útesů nad mořem, spoustu parků a dále například místo odkud si můžete skočit v tandemu s paraglajdem. Bylo na ní živo a příjemně. Mimochodem pláže byli plné surfařů, protože místní vlny byly pro surfování na rekreační úrovni zcela ideální. Dlouhé, přímé, pravidelné. Mám chuť zakoupiti sobě prkno, ale asi se mám moc rád na to, abych v tomto počasí vyhledával vodní sporty. Dále jsme probruslili Miraflores i zevnitř, a zjistili, že se jedná opravdu o moderní, veskrze příjemnou čtvť. Architektonicky to není žádnej zázrak, ale civilizovaný evropan mého ražení se tu může cítit jako doma. Je tu spousta rozličných restaurací, parků, kin a vůbec všeho, čehož je nám k životu třeba.
Takže v současné době se celkem těšíme na další 2 měsíce, které určitě strávíme tady, protože i kdyby vše ostatní stálo za ***** tak máme pocit, že v Miraflores nebudeme mít problém s dlouhodobým pobytem.
Po imigrační legraci následoval hladký průchod celní kontrolou a u výstupu už na nás čekali dva lidé z realitky, od které pronajímáme byt. Všude na netu se dočtete, že limští (??) taxikáři jsou chátra zlotřilá a chtějí vás natáhnout jak můžou (další z věcí, kterou jsem na cestách seznal je, že taxikáři jsou banda všude a ti pražští tedy nejsou výjimkou, jak jsem si vždycky myslel), a proto jsme si domluvili odvoz s realitkou. Hned po cestě z terminálu k autu na parkovišti jsme museli odehnat asi 7 taxikářů. Z letiště k bytu to mělo být asi 16 km. Cesta nám trvala hodinu a třičtvrtě, protože mezi 7 a 9 večerní se celá Lima topila v neskutečné dopravní zácpě. Byla prý způsobena sobotním večerem a taky nějakým běžeckým závodem, kvůli kterému byly některé dopravní tepny uzavřeny.
Nicméně těch asi 100 minut, kdy jsme projížděli Limou nám jednoznačně ukázalo, že tentokrát v Lonely Planet věděli o čem mluví. Lima je jedním slovem HNUS. Byl samozřejmě pošmourný večer, my byli unaveni po cestě, já nespal moc poslední noc v Madridu a měl sem pocit, že sem nespal měsíc, takže vnímání okolí bylo samozřejmě poznamenáno směrem k horšímu, ale i tak to byl velmi nepříjemný zážitek. Ulice nevzhledné, špinavé, polorozpadné, bez ladu a skladu. Všude nepořádek, hluk, shon. Asi v půli cesty jsme si s Tamarou vyměnili pohledy jasně říkající, že todle je trošku silný kafe ála - chci zpátky do Evropy. Navíc tím, že byla všude ta zácpa a my více stáli než jeli, měli jsme dostatek času se rozhlížet. Být prázdné město a my profičet na byt za půl hodiny, možná nám to tak nepřijde. Moc jsme nemluvili takže aspoň já se pořád utěšoval, že toto jsem přece čekal a že Miraflores, tedy část, kam jsme mířili na byt, má být výstavní čtvrť bohatších peruánců a turistů. Neustále jsem na mapě na mobilu pomocí GPS sledoval polohu a čekal, že až se modrá šipka posune k písmenu M ze slova Miraflores, budu v civilizaci. No, žádná nadšení nenastalo. Situace se trošku zlepšila, méně bordelu na ulicích, ale nevzhledná architektura a podivná atmosféra zůstaly. V té chvili jsem trošku litoval, že jsem víc netlačil na odlet do Melbourne. Navíc jsem se dost obával o stav našeho bytu, jestli takhle vypadá luxusní čtvrť pak nechci vidět náš byt. Miraflores mi přišlo asi jako brněnskej Cejl v době, kdy sem chodil na gympl. Tomu řikám luxus.
No cestu, která byla fakt silným zážitkem jsme přečkali a maník z realitky nás uvedl do bytu, který nám zvedl náladu protože je pěknej, slušně zařízenej a je i ve slušným stavu. Podle fotek a popisu jsme čekali trošku víc, ale zase po tom průjezdu městem byl příjemným překvapením. Proběhlo vyřízení formalit, výběry peněz z bankomatů s ochotným peruáncem Glenem a pak už pád do kómatu v posteli.
Včera tzn. druhý den, vstávali jsme s raním kuropěním tedy v 6 ráno. Brzké vstávání tu bude součástí našeho každodenního života protože budeme nuceni dodržovat evropskou - maďarskou - pracovní dobu tedy našeho času budeme "makat" od 3 od rána do pravého poledne. Dnes jsme v rámci posunování vstávali o půl páté ráno - nikdy jsem nebyl ranní ptáče, ale tady to halt jinak nepůjde, ještěže v 7 večer už je tady tma. Včera jsme usínali v 8 večer. Přijdu si jak "zemedělec".
Každopádně včera proběhlo první vybalení, nákup a seznámení se s okolím za denního svitu - resp. za denního zamračeného, vlhkého, mlhavého počasí, který tu má být konstatně další týden a pravděpdobně ještě déle. Teoreticky je tu prej pořád zima (jako roční období). Teploty jsou nicméně celkem příjemné v noci kolem 16°C a ve dne mírně přes 20°C. Ještě jednou musím podotknout, že byt se nám fakt líbí a aspoň já se v něm cítím velmi příjemně, což byla fakt úleva, měl sem z toho obavu. Nájem sme zaplatili už včera na měsíc a dneska potvrdili, že zůstaneme alespoň dva. Jsme v centru Miraflores, v bytovém komplexu "australského ražení". Tři dvacetipatrové budovy - na satelitním pohledu na googlu je jen staveniště - z roku 2007. V komplexu je 24h security ostraha, která vám musí otevřít dveře, chcete-li se dostat dovnitř či ven. Dále je tu bazén na střeše, sauna, posilovna, společnské místnosti pro grilování a veselice na střeše, kulečník a podobně. Vše je ovšem potřeba nějak rezervovat, takže zatím jsme nic nevyzkoušeli a nemáme to "vopšlápnutý".
Po vybalení jsme vyrazili na nákup základních věcí "do domácnosti" a potravin. Takový ten první velký nákup, který jsme letos provedli už nesčetněkrát. Náš dojem z noční jízdy hrůzy se začal pomalu spravovat. Procházeli jsme nedělním dopolednem a klidnou vcelku čistou a upravenou čtvrtí. A po chvíli dorazili do moderního supermarketu, kde jsme nakoupili vše, co jsme chtěli. Je tu dokonce i levněji než u nás - myslím v ČR. Po Tel Avivu a centru Madridu se samozřejmě nacházíme v cenovém ráji. Především ovoce a zelenina jsou tu za haléřové položky, například 600g krásných jahod zde koupíte za 21 CZK. Plus je tu neskutečné množství ovoce, které sem nikdy neviděl. Bude se testovat. Maso a drogerie se ovšem blíží českým cenám, i když jsme pořád tak o 10% níže.
Po nákupu oběd v lepší restauraci přes ulici, který stál stejně jako u nás. Nicméně poté jsme zjistili, že jsme jedli super draho a v okolním normálnějších podnicích se dá jíst za polovic.
Odpoledne jsme pak vyrazili na první projížďku na bruslích. Hned zkraje prozdradím, že velmi vylepšila náš dojem, a vlastně po této projížďce jsme potvrdili ten druhej měsíc pobytu. Projížděli jsme teda zatím pouze Miraflores a především promenádu na útesech u moře. Ta je pěkná, nová, čistá plna místní střední třídy, turistů, skýtá zajímavé výhledy na moře a městské části na pobřeží. Obsahuje i obrovské nákupní centrum vestavěné do sklaních útesů nad mořem, spoustu parků a dále například místo odkud si můžete skočit v tandemu s paraglajdem. Bylo na ní živo a příjemně. Mimochodem pláže byli plné surfařů, protože místní vlny byly pro surfování na rekreační úrovni zcela ideální. Dlouhé, přímé, pravidelné. Mám chuť zakoupiti sobě prkno, ale asi se mám moc rád na to, abych v tomto počasí vyhledával vodní sporty. Dále jsme probruslili Miraflores i zevnitř, a zjistili, že se jedná opravdu o moderní, veskrze příjemnou čtvť. Architektonicky to není žádnej zázrak, ale civilizovaný evropan mého ražení se tu může cítit jako doma. Je tu spousta rozličných restaurací, parků, kin a vůbec všeho, čehož je nám k životu třeba.
Takže v současné době se celkem těšíme na další 2 měsíce, které určitě strávíme tady, protože i kdyby vše ostatní stálo za ***** tak máme pocit, že v Miraflores nebudeme mít problém s dlouhodobým pobytem.
Přelet Atlantiku
Tak už i Madrid je pryč a naším útočištěm je nyní peruánská Lima. Nicméně než se dostanu k pvním dojmům, chci jen krátce popsat přelet. Především odlet z Madridu byl nestandardní.
Odlet jsme měli v příjemnou polední hodinu, takže neprobíhalo hektické vstávání, na letiště jsme dorazili na minutu přesně 2 hodiny před odletem. Čtvrtý terminál madridského letiště je ovšem velmi vytížen a tak jsme až asi 80 minut před oldetem zjistili, u které přepážky se musíme odbavit. Na tabulích prostě byli dřívější odlety, někdy až 5 letadel v 5 minutách. Chvíli jsme čekali ve frontě a pak přišlo odbavení. Začátek šel hladce. Jasně víme, že zalepíme třetí zavazadlo. Není problém.... a pak přišla záludná otázka. "Kdy opouštíte Peru?" Naše odpověď: "No to nevíme, podle toho jak to tam bude vypadat." byla pro slečnu šokující. "Vy nemáte letenky zpátky?." Inu neměli jsme :( Ani žádný jiný doklad pro opuštění Peru, lístek na vlak nebo bus například. Slečna se asi s podobným případem ještě nesetkala, takže začla ověřovat, nicméně pak přišla s tím, že "výjezdní doklad" potřebujeme. Běžel jsem tedy na zákaznickou přepážku Iberie (s kterou jsme letěli i do Peru), kde mi ochotně s problémem pomohla příjemná paní. Vzala mě přednostně, když sem naznačil, že odlítám za hodinu a blokují kvůli mě check-in. Vysvětlila, resp. potvrdila, že do Peru musím mít i "výjezdní" doklad. Je prý jedno, jaký a jestli ho použiju, ale musím ho mít. Proto mi po chvíli hledání nabídla, a já samozřejmě koupil, letenky na 8.11. (tedy 2 dny po odletu) do Bogoty :) Prej sou to jejich nejlevnější letenky. Byl to ranec, ale nebylo zbytí. Mám si je prej nechat propadnout a až se vrátím do Evropy mám stavit se na přepážce Iberie a oni mi ty peníze vrátí. Ztratím prý jen 50€ na letence. Paráda. Na checkinu nás pak rychle odbavili a my se prohnali bezpečnostní kontrolou a doběhli ke gatu akorát když začínal boarding. To jsme nevěděli, že to bude nejdelší boarding v našem životě a že v tunelu do letadla budeme stát asi půl hodiny. Let samotný proběhl zcela bez problémů. Iberia sice nenabízí v socka třídě komfort jako arabové nebo korejci, tedy "personal entertainment center", ten najdete jen v byznys třídě, ale i tak nám cesta utekla velmi rychle. Je k tomu zapotřebí spousta baterií do notebooku a plnej disk episod "Married with Children" - Al Bunda vládne. Mimochodem mám pocit, že Iberia slouží pro vysloužilé, vyhozené a nepříjemné letušky z jiných společností.
Cesta celkem uběhla, najednou jsme přistávali v Limě - po 12 hodinách letu. Už v letadla jsme vyplnili imigrační kartičky a během přistání se radili jakým směrem jít na imigračního úředníka, až se bude pídit po délce našeho pobytu a letenkách do Kolumbie. Imigračních přepážek bylo na letišti povícero a my poučeni z Izraele vybrali jsme sobě postaršího úředníka v silných brýlých, který vypadal že jde zítra do důchodu a kurzem ovládání počítače prolezl díky synovci jako zkoušejícímu. Perfektní volba. Já jsem byl beze slova vpuštěn asi za 30 sekund. Beze slova mi orazítkoval všechny dokumenty a vpustil mě na 90 dní do Peru. Tamary se zeptal akorát na to, jestli umí španělsky. Samozřejmě sem pozoroval i jiné úředníky a například asi 25ti letá, 150centimetrová a 40kilová dívenka tam dusila nějakýho španělsky nemluvícího horala dotazy typu, kde bude bydlet, jak dlouho tam bude, kam pojede a podobně. Dostat se do spárů týdle, tak letíme zítra do tý Bogoty.
No nicméně, celá ta aféra s výjezdní letenkou mi přijde krajně podezřelá. Předně nikde na netu jsme nenašli upozornění, že v případě Peru je vyžadována i letenka ven. Například u Izraele tuto informaci najdete všude. Dále jsem se již dopředu informoval dotazem na českou ambasádu v Peru o délce bezvízového pobytu. Bylo mi sděleno, že jako občan ČR mohu v Limě bez vízové povinnosti pobývat až 6 měsíců. Nikde ani zmínka o výjezdu. Mimochodem náš imigrační strejda asi netuší, že pro ČR platí 6 metrů a vrazil mi razítko jen na 3. Každopádně ani v imigračních papírech nebyla nikde zmínka o letence ven nebo jiném výjezdu. Prostě se mi zdá, že nás podojila Iberia tím, že nás neodbaví pokud si nekoupíme nějakou letenku. Ve chvíli, kdy letadlo letí za hodinu nezbejvá čas na hádání se a zjišťování, takže jsem si vlastně u Iberie uložil slušnou sumičku, kterou si za poplatek pouhých 100€ mohu za pár měsíců zase vyzvednout, až se vrátím do Evropy. Nehoráznost !!! Lichva !!! No, berte jako možné varování. Celý problém hodlám samozřejmě ještě elektronickými komunikačními prostředky řešit, o případném posunu budu informovat.
Odlet jsme měli v příjemnou polední hodinu, takže neprobíhalo hektické vstávání, na letiště jsme dorazili na minutu přesně 2 hodiny před odletem. Čtvrtý terminál madridského letiště je ovšem velmi vytížen a tak jsme až asi 80 minut před oldetem zjistili, u které přepážky se musíme odbavit. Na tabulích prostě byli dřívější odlety, někdy až 5 letadel v 5 minutách. Chvíli jsme čekali ve frontě a pak přišlo odbavení. Začátek šel hladce. Jasně víme, že zalepíme třetí zavazadlo. Není problém.... a pak přišla záludná otázka. "Kdy opouštíte Peru?" Naše odpověď: "No to nevíme, podle toho jak to tam bude vypadat." byla pro slečnu šokující. "Vy nemáte letenky zpátky?." Inu neměli jsme :( Ani žádný jiný doklad pro opuštění Peru, lístek na vlak nebo bus například. Slečna se asi s podobným případem ještě nesetkala, takže začla ověřovat, nicméně pak přišla s tím, že "výjezdní doklad" potřebujeme. Běžel jsem tedy na zákaznickou přepážku Iberie (s kterou jsme letěli i do Peru), kde mi ochotně s problémem pomohla příjemná paní. Vzala mě přednostně, když sem naznačil, že odlítám za hodinu a blokují kvůli mě check-in. Vysvětlila, resp. potvrdila, že do Peru musím mít i "výjezdní" doklad. Je prý jedno, jaký a jestli ho použiju, ale musím ho mít. Proto mi po chvíli hledání nabídla, a já samozřejmě koupil, letenky na 8.11. (tedy 2 dny po odletu) do Bogoty :) Prej sou to jejich nejlevnější letenky. Byl to ranec, ale nebylo zbytí. Mám si je prej nechat propadnout a až se vrátím do Evropy mám stavit se na přepážce Iberie a oni mi ty peníze vrátí. Ztratím prý jen 50€ na letence. Paráda. Na checkinu nás pak rychle odbavili a my se prohnali bezpečnostní kontrolou a doběhli ke gatu akorát když začínal boarding. To jsme nevěděli, že to bude nejdelší boarding v našem životě a že v tunelu do letadla budeme stát asi půl hodiny. Let samotný proběhl zcela bez problémů. Iberia sice nenabízí v socka třídě komfort jako arabové nebo korejci, tedy "personal entertainment center", ten najdete jen v byznys třídě, ale i tak nám cesta utekla velmi rychle. Je k tomu zapotřebí spousta baterií do notebooku a plnej disk episod "Married with Children" - Al Bunda vládne. Mimochodem mám pocit, že Iberia slouží pro vysloužilé, vyhozené a nepříjemné letušky z jiných společností.
Cesta celkem uběhla, najednou jsme přistávali v Limě - po 12 hodinách letu. Už v letadla jsme vyplnili imigrační kartičky a během přistání se radili jakým směrem jít na imigračního úředníka, až se bude pídit po délce našeho pobytu a letenkách do Kolumbie. Imigračních přepážek bylo na letišti povícero a my poučeni z Izraele vybrali jsme sobě postaršího úředníka v silných brýlých, který vypadal že jde zítra do důchodu a kurzem ovládání počítače prolezl díky synovci jako zkoušejícímu. Perfektní volba. Já jsem byl beze slova vpuštěn asi za 30 sekund. Beze slova mi orazítkoval všechny dokumenty a vpustil mě na 90 dní do Peru. Tamary se zeptal akorát na to, jestli umí španělsky. Samozřejmě sem pozoroval i jiné úředníky a například asi 25ti letá, 150centimetrová a 40kilová dívenka tam dusila nějakýho španělsky nemluvícího horala dotazy typu, kde bude bydlet, jak dlouho tam bude, kam pojede a podobně. Dostat se do spárů týdle, tak letíme zítra do tý Bogoty.
No nicméně, celá ta aféra s výjezdní letenkou mi přijde krajně podezřelá. Předně nikde na netu jsme nenašli upozornění, že v případě Peru je vyžadována i letenka ven. Například u Izraele tuto informaci najdete všude. Dále jsem se již dopředu informoval dotazem na českou ambasádu v Peru o délce bezvízového pobytu. Bylo mi sděleno, že jako občan ČR mohu v Limě bez vízové povinnosti pobývat až 6 měsíců. Nikde ani zmínka o výjezdu. Mimochodem náš imigrační strejda asi netuší, že pro ČR platí 6 metrů a vrazil mi razítko jen na 3. Každopádně ani v imigračních papírech nebyla nikde zmínka o letence ven nebo jiném výjezdu. Prostě se mi zdá, že nás podojila Iberia tím, že nás neodbaví pokud si nekoupíme nějakou letenku. Ve chvíli, kdy letadlo letí za hodinu nezbejvá čas na hádání se a zjišťování, takže jsem si vlastně u Iberie uložil slušnou sumičku, kterou si za poplatek pouhých 100€ mohu za pár měsíců zase vyzvednout, až se vrátím do Evropy. Nehoráznost !!! Lichva !!! No, berte jako možné varování. Celý problém hodlám samozřejmě ještě elektronickými komunikačními prostředky řešit, o případném posunu budu informovat.
Subscribe to:
Comments (Atom)