Sunday, December 23, 2012
Tuesday, December 18, 2012
Pozor !!! Fotky !!!
Tamara se po více než roce rozhodla aktualizovat svoje album na Picase - takže pokud někoho více táhnou fotky než moje plkání může se před odkaz vlevo nahoře dostat ke spoustě fotek, které Tamara „nahrnula na web“ z našich letošních cest. Snad jí to vydrží a budou přibývat další :)
Rotorua aneb gyógyfürdő na Novým Zélandu
Máme za sebou první výlet mimo Auckland. Jednalo se o naši klasiku, píchnutí prstem do mapy (do oblasti půldenního dojezdu autem od místa bydliště), půjčení auta, booknutí hotelu na jednu noc a veškerý zjišťování informací se dělo až po cestě.
Šlo o jen o takovou rychlovku tam a zpátky a tak není o čem se moc rozepisovat a nechám spíš pro změnu promlouvat fotky. Až po výjezdu z Aucklandu jsme začali řešit přesnější trasu a možný zastávky. Krajina jihovýchodně od Aucklandu, kterou nám bylo se dolů do Rotorui ubírati, vzdáleně připomíná Českomoravskou vysočinu. Jen chybí dotek zemědělského pěstování a kolektivizace. V podstatě nevidíte pole a rovinu nebo snad terasovitá pole, všechno jsou kopečky a kopce porostlé pastvinami pro ovce a především hustými lesy. Mimochodem Nový Zéland má prý největší počet ovcí v přepočtu na obyvatele. Touto malebnou krajinou jsme se protáhli do přímořského města Tauranga, přesněji do přidruženého městečka Mount Maunganui. Chtěli jsme se původně podívat k moři, ale naši pozornost zaujal velkej kopec n konci poloostrova, na kterém se městečko rozkládá. Odměnou za náš „horolezecký“ výstup byly krásné výhledy na moře i město. Pak už jsme svištěli rovnou do Rotorui. Hned první, co nás tam praštilo do nosu, byl obrovskej smrad zkažených vajec. Je v tom městě téměř všudypřítomný a my pomalu začali zjišťovat, že Rotorua je jedním z lázeňských center Nového Zélandu a jedno z turisticky nejnavštěvovanějších míst. Některé zdroje uvádí dokonce, že vůbec nejnavštěvovanější. Celé město leží na přírodních vřídlech a skoro každý lepší hotel se chlubí soukromou lázní u každého pokoje. Ani náš nebyl výjimkou a tak jsme po menší prohlídce města pozdní večer (pořád držím hodně posunutý režim - spánek mezi cca 3 ráno a polednem) strávili převážně v našem vpravdě „královském apartmá“ naložení v horké a smradlavé, ale určitě super léčivé, vodě :) Druhej den jsme dost výrazně zaspali check-out z hotelu a tak bohužel nemám z ubytování žádnou fotku - škoda, fakt to bylo super. Den jsme pak začali několikahodinovou prohlídkou "Termálního světa divů“ - jedná se o velmi zajímavou oblast jedné z vulkanických pánví Nového Zélandu s velmi živou geotermální aktivitou. Nebudu zacházet do detailů - kdo by měl zájem může se podívat například na oficiální stránky - Wai-O-Tapu Thermal Wonderland. Ale v praxi to pro laika znamená, že prochází divokou krajinou kdežto se to hemží temnými krátery s bublajícím smradlavým bahnem na dně, bezednými dírami, z kterých vychází temné dunění, jezery s vařící vodou všech možných barev, barevnými horkýmy prameny a podobnými přírodními divy. Znaveni hodinami prozkoumávání tohoto zázraku jsme se pak vrátili do Rotorui a zbytek dne proleželi v jednom z místních lázeňských center přímo u jezera a nahřívali si kosti v horkých bazénech, vzpomínali na Széchenyi a přemítali o zásadních problémech lidstva (a taky našich vlastních malichernostech). Pak jsme si ještě skočili na oběd do jedné z nejvyhlášenějších restaurací v Rotorui. Přestože na Zélandu mají služby velmi vysokou úroveň a jednalo se o restauraci tak vyhlášenou, že šlo skoro o 8. div světa - jídlo nestálo za moc - inu i tady občas asi lidí zhřeší na dobrou pověst. Ale atmosféra tam byla výborná. Den předtím jsme si výborně pošmákli v malý kavárně uprostřed ničeho u prašené cesty. No a pak už jsme to „napálili“, v podstatě všichni pořád jezdí 100 km/h - ať na okresce nebo 3 proudové prázdné dálnic, to je prostě oblíbená rychlost místních řidičů, noční krajinou zpátky do Aucklandu.
Zázrakem nám vyšlo skvělý počasí a celej víkend bylo krásně - říkám zázrakem, protože za oknem je zase deštivej hnus, a nevypadá to na změnu.
No raději zavzpomínám na ten víkend a hodím sem těch pár fotek.
Šlo o jen o takovou rychlovku tam a zpátky a tak není o čem se moc rozepisovat a nechám spíš pro změnu promlouvat fotky. Až po výjezdu z Aucklandu jsme začali řešit přesnější trasu a možný zastávky. Krajina jihovýchodně od Aucklandu, kterou nám bylo se dolů do Rotorui ubírati, vzdáleně připomíná Českomoravskou vysočinu. Jen chybí dotek zemědělského pěstování a kolektivizace. V podstatě nevidíte pole a rovinu nebo snad terasovitá pole, všechno jsou kopečky a kopce porostlé pastvinami pro ovce a především hustými lesy. Mimochodem Nový Zéland má prý největší počet ovcí v přepočtu na obyvatele. Touto malebnou krajinou jsme se protáhli do přímořského města Tauranga, přesněji do přidruženého městečka Mount Maunganui. Chtěli jsme se původně podívat k moři, ale naši pozornost zaujal velkej kopec n konci poloostrova, na kterém se městečko rozkládá. Odměnou za náš „horolezecký“ výstup byly krásné výhledy na moře i město. Pak už jsme svištěli rovnou do Rotorui. Hned první, co nás tam praštilo do nosu, byl obrovskej smrad zkažených vajec. Je v tom městě téměř všudypřítomný a my pomalu začali zjišťovat, že Rotorua je jedním z lázeňských center Nového Zélandu a jedno z turisticky nejnavštěvovanějších míst. Některé zdroje uvádí dokonce, že vůbec nejnavštěvovanější. Celé město leží na přírodních vřídlech a skoro každý lepší hotel se chlubí soukromou lázní u každého pokoje. Ani náš nebyl výjimkou a tak jsme po menší prohlídce města pozdní večer (pořád držím hodně posunutý režim - spánek mezi cca 3 ráno a polednem) strávili převážně v našem vpravdě „královském apartmá“ naložení v horké a smradlavé, ale určitě super léčivé, vodě :) Druhej den jsme dost výrazně zaspali check-out z hotelu a tak bohužel nemám z ubytování žádnou fotku - škoda, fakt to bylo super. Den jsme pak začali několikahodinovou prohlídkou "Termálního světa divů“ - jedná se o velmi zajímavou oblast jedné z vulkanických pánví Nového Zélandu s velmi živou geotermální aktivitou. Nebudu zacházet do detailů - kdo by měl zájem může se podívat například na oficiální stránky - Wai-O-Tapu Thermal Wonderland. Ale v praxi to pro laika znamená, že prochází divokou krajinou kdežto se to hemží temnými krátery s bublajícím smradlavým bahnem na dně, bezednými dírami, z kterých vychází temné dunění, jezery s vařící vodou všech možných barev, barevnými horkýmy prameny a podobnými přírodními divy. Znaveni hodinami prozkoumávání tohoto zázraku jsme se pak vrátili do Rotorui a zbytek dne proleželi v jednom z místních lázeňských center přímo u jezera a nahřívali si kosti v horkých bazénech, vzpomínali na Széchenyi a přemítali o zásadních problémech lidstva (a taky našich vlastních malichernostech). Pak jsme si ještě skočili na oběd do jedné z nejvyhlášenějších restaurací v Rotorui. Přestože na Zélandu mají služby velmi vysokou úroveň a jednalo se o restauraci tak vyhlášenou, že šlo skoro o 8. div světa - jídlo nestálo za moc - inu i tady občas asi lidí zhřeší na dobrou pověst. Ale atmosféra tam byla výborná. Den předtím jsme si výborně pošmákli v malý kavárně uprostřed ničeho u prašené cesty. No a pak už jsme to „napálili“, v podstatě všichni pořád jezdí 100 km/h - ať na okresce nebo 3 proudové prázdné dálnic, to je prostě oblíbená rychlost místních řidičů, noční krajinou zpátky do Aucklandu.
Zázrakem nám vyšlo skvělý počasí a celej víkend bylo krásně - říkám zázrakem, protože za oknem je zase deštivej hnus, a nevypadá to na změnu.
No raději zavzpomínám na ten víkend a hodím sem těch pár fotek.
Po cestě do Taurangy - kousek od města Waihi jsme objevili tyto malebné vodopády. Bylo sice horko a voda velmi čistá, ale tak studená, že jsme koupačku nedali.
Výhled z Mount Maunganui.
Tentokrát výhled na město.
Jedna z vulkanických děr - hodně jich má jména související s peklem a ďáblem a je fakt, že pokud bych si měl představit jak vypadá vchod do křesťanského pekla nic lepšího než toto bych nenašel. Obrovské černé díry v zemi, z nichž se valí sirný zápach, horké páry, duní z nich podivné zvuky a bublá v nich černé bahno.
Některé úkazy jsou však mnohem barevnější - červnou tvoří prvky manganu a železa.
Ale vládne převládají zeleno žluté odstíny síry. Mimochodem kousek od tohoto místa jsme potkali toho ostraváka, kterej s náma jel asi před měsícem z letiště. Neskutečná náhoda, koukali jsme na sebe jak „zjara“ - zakotvil nakonec v Tauranze a na stejnej den si naplánoval výlet Wai-O-Tapu.
Koupání je kupodivu všude zakázáno :)
Takže jsme museli do „Polynéských“ lázní.
Kdežto jsem si zase uvědomil jak rád se válím v horkých lázních :)
Thursday, December 6, 2012
Jarní kropící konve a „nudná“ statistika
Za okny stále zuří jarní velmi nevlídné počasí - poslední tři dny visí nad Aucklandem obří kropící konev. Navíc to vypadá, že je bezedná. A jelikož sem to včera nevydržel a šel sem se v něčem podobným proběhnout (tady se obecně běhá za jakéhokoliv počasí) tak dneska to asi proválím v posteli, navíc se o mě asi pokouší Tamařin víkendovej bacil :)
Mám tak čas na příspěvek s troškou statistiky. Měl sem ho napsat už v Austrálii, ale nějak mi to nevyšlo. Po Soulu byla Austrálie a Hervey Bay samozřejmě úplně jiným světem a jedním z aspektů, v kterých se to projevovalo nejvíce, byla hustota obyvatel. Hned v Hervey Bay jsem strávil nějakou dobu hledáním různých statistický údajů (přiznám se, že obecně mě to dost baví) a vylouplo se několik zajímavých čísel. Jelikož teď mám na příspěvek víc času, uvedu víc statistik pro srovnání.
U větších měst se v poslední době uvádí nejméně dva údaje o počtu obyvatel. Jedním je město samotné, možná by se to spíš dalo nazvat vnitřním městem a druhým je počet obyvatel celé metropolitní oblasti, která města obklopuje a srostla s ním v jeden obří celek.
Tak a teď už ta čísla, počet obyvatel je v milionech obyvatel a hustota v obyvatelích na kilometr čtvereční.
Jižní Korea
Počet obyvatel celkem - 49 mil
Soul město - 10,5 mil - hustota 17 000 - větší hustotu mají většinou města v rozvojových zemích
Soul metro - 25 mil - tím pádem 2. největší metropolis na světě za Tokiem, které má přes 30
Česká republika - 10,5 mil - hustota 130
Praha - 1,2 mil - hustota - 2 500
Brno - 0,4 mil - hustota - 1 600
Austrálie - 22 mil - hustota 3 :DDD
Hervey Bay - 0,078 mil - hustota 22 - tedy oproti Soulu až nepředstavitelnej rozdíl
Melbourne - 4 mil - hustota 1 500
New Zealand - 4 mil
Auckland město - 1,4 mil - hustota 2 900 - čili Auckland je v podstatě srovnatelný s Prahou - i když pocit z něj mám pořád spíš brněnskej - centrum je relativně malé a od něj dál se táhnou nedozírné pláně rodinných domků se zahrádkama
New York město - 8 mil - hustota 10 500
New York metro - 19 mil
Londýn město - 8 mil - hustota 5 000
Londýn metro - 13 mil
Čísla jsou z Wiki, World Factbook, ČSÚ a podobně. Ovšem různé zdroje uvádí různá čísla, někdy sem si spíš vybral průměr. Takže to berte, abych tak řekl, jen jako lehký nástin situace :), který vydupala moje zvědavost.
Todle máme poslední dny za oknem pořád. Auckland si hraje na Soul a jeho období dešťů :)
Mám tak čas na příspěvek s troškou statistiky. Měl sem ho napsat už v Austrálii, ale nějak mi to nevyšlo. Po Soulu byla Austrálie a Hervey Bay samozřejmě úplně jiným světem a jedním z aspektů, v kterých se to projevovalo nejvíce, byla hustota obyvatel. Hned v Hervey Bay jsem strávil nějakou dobu hledáním různých statistický údajů (přiznám se, že obecně mě to dost baví) a vylouplo se několik zajímavých čísel. Jelikož teď mám na příspěvek víc času, uvedu víc statistik pro srovnání.
U větších měst se v poslední době uvádí nejméně dva údaje o počtu obyvatel. Jedním je město samotné, možná by se to spíš dalo nazvat vnitřním městem a druhým je počet obyvatel celé metropolitní oblasti, která města obklopuje a srostla s ním v jeden obří celek.
Tak a teď už ta čísla, počet obyvatel je v milionech obyvatel a hustota v obyvatelích na kilometr čtvereční.
Jižní Korea
Počet obyvatel celkem - 49 mil
Soul město - 10,5 mil - hustota 17 000 - větší hustotu mají většinou města v rozvojových zemích
Soul metro - 25 mil - tím pádem 2. největší metropolis na světě za Tokiem, které má přes 30
Česká republika - 10,5 mil - hustota 130
Praha - 1,2 mil - hustota - 2 500
Brno - 0,4 mil - hustota - 1 600
Austrálie - 22 mil - hustota 3 :DDD
Hervey Bay - 0,078 mil - hustota 22 - tedy oproti Soulu až nepředstavitelnej rozdíl
Melbourne - 4 mil - hustota 1 500
New Zealand - 4 mil
Auckland město - 1,4 mil - hustota 2 900 - čili Auckland je v podstatě srovnatelný s Prahou - i když pocit z něj mám pořád spíš brněnskej - centrum je relativně malé a od něj dál se táhnou nedozírné pláně rodinných domků se zahrádkama
New York město - 8 mil - hustota 10 500
New York metro - 19 mil
Londýn město - 8 mil - hustota 5 000
Londýn metro - 13 mil
Čísla jsou z Wiki, World Factbook, ČSÚ a podobně. Ovšem různé zdroje uvádí různá čísla, někdy sem si spíš vybral průměr. Takže to berte, abych tak řekl, jen jako lehký nástin situace :), který vydupala moje zvědavost.
Sunday, December 2, 2012
Video post 10 aneb velkej kopec s dírou nahoře
Počasí tento víkend překonalo i ty nejhorší předpovědi a v podstatě celej víkend bylo hnusně. Studený vichr, zima (ehm - no mezi 15 a 20 stupni) deka z mraků a místy déšť, no psa by nevyhnal. Tamara to vyřešila jednoznačně, nabrala hned v pátek takovou tu nachlazenou chřipku a tak se poslední dva dny doma kurýruje. Bruslit se nedalo kvůli větru a různejm akcím v přístavu, takže pokud sem chtěl ven, nezbylo mi než se pustit do prozkoumávání místních krás pěkně pěšky. A když už pěšky tak do přírody :) Inu v nouzi vezmu za vděk i chůzí do kopce. Navíc tady kousek od nás se právě jeden příhodný kopec vyskytuje.
Jmenuje se Mount Eden a jedná se, jak v Aucklandu jinak, vlastně o sopečný kráter. Celý Auckland je postaven na mnoha stále činných sopkách (bez výbuchů ovšem). Kráter Mount Eden byl při výbuchu sopky částečně zasypán takže výsledkem je velkej kopec s takovým ďůlkem nahoře, jakoby tam spadl obří golfovej míček. Vrcholek je 196 metrů nad mořem a jedná se o nejvyšší přírodní vrchol v blízkém okolí (2. nejvyšší v celém regionu Aucklandu). A přesně tam jsem se vydal. Cestu sem navíc zvolil přes nejstarší a krásně udržovaný park v Aucklandu - Auckland Domain, který je pro změnu opět na sopečných vyvřelinách, ovšem už jiné sopky. To je jakoby ta prví půlka videa. Celý video sem ovšem střihnul hodně nakrátko, jak bylo hnusně, tak toho stejně nebylo až tak moc vidět a představu kopce s kráterem snad vykreslí dostatečně.
A navíc se tam asi ještě aspoň jednou podívám, až bude lepší počasí a Tamara nebude každej 5 minut smrkat. Takže možná ještě nějaká fotka nebo video bude.
Z nějakýho záhadnýho důvodu mi nejde vložit toto z YouTube přímo sem. Takže na YouTube se na něj dostanete přes tento link.
Jmenuje se Mount Eden a jedná se, jak v Aucklandu jinak, vlastně o sopečný kráter. Celý Auckland je postaven na mnoha stále činných sopkách (bez výbuchů ovšem). Kráter Mount Eden byl při výbuchu sopky částečně zasypán takže výsledkem je velkej kopec s takovým ďůlkem nahoře, jakoby tam spadl obří golfovej míček. Vrcholek je 196 metrů nad mořem a jedná se o nejvyšší přírodní vrchol v blízkém okolí (2. nejvyšší v celém regionu Aucklandu). A přesně tam jsem se vydal. Cestu sem navíc zvolil přes nejstarší a krásně udržovaný park v Aucklandu - Auckland Domain, který je pro změnu opět na sopečných vyvřelinách, ovšem už jiné sopky. To je jakoby ta prví půlka videa. Celý video sem ovšem střihnul hodně nakrátko, jak bylo hnusně, tak toho stejně nebylo až tak moc vidět a představu kopce s kráterem snad vykreslí dostatečně.
A navíc se tam asi ještě aspoň jednou podívám, až bude lepší počasí a Tamara nebude každej 5 minut smrkat. Takže možná ještě nějaká fotka nebo video bude.
Z nějakýho záhadnýho důvodu mi nejde vložit toto z YouTube přímo sem. Takže na YouTube se na něj dostanete přes tento link.
Subscribe to:
Comments (Atom)