Leeds nebyl takový terno, jak jsme čekali. Nevzhledné průmyslové město s ponurou atmosférou. První večer se ještě celkem vydařil, protože nás Krisztián zavedl do přívětivého místního baru, kde dokonce probíhala živá hudební produkce na slušné úrovni. Sklenice se nám černaly lahodným Guinnessem a údy nám tancovaly do rytmu kapely. Tím ovšem bohužel musím vše pozitivní o Leedsu zakončit.
Náš přítel Krisztián obývá byt na periferii, který by celý byl vhodný spíš jako dětský pokoj. Navíc není v příliš dobrém stavu. Hned první den na nás začal stístěný prostor s periferií za okny dopadat. Navíc v celém Leedsu není možné objednat si pizzu do domu před 14:00, takže jsme i hladověli :) Večer jsme pak vyrazili do města, centrum je klasicky anglické, možná i pěkné, ale to těžko posoudit, když prší, je těsně nad nulou a podvečerní šero. Chtěli jsme si spravit náladu shlédnutím nové filmu dua Burton/Depp - Alenky (3D) a došlo k dalšímu zklamání - ten film se opravdu moc nepovedl. Třetí den už jsme se koukali, co nejdřív vypakovat z bytu, dát si dobrej oběd a po menších nesnázích s mísní MHD jsem s úlevou zasedli do vlaku směr Londýn.
V Londýně se dostavila obvyklá "londýnská euforka" a když nás pak Tamařin kámoš Allan uvedl do svého bytu jako hosty byly všechny trable z Leedsu zapomenuty. Allan se ženou mají pronajatý velmi příjemný, nevšedně zařízený, zajímavý byt kousek od Kings Cross v pěkné čtvrti - Islington. Pro zajímavost, zcela přesně - tady. Mají krásný pokojík pro hosty, který se stal na pár dní naším azylem. Navíc Allanovic po dvou dnech odjeli, takže jsme měli byt sami pro sebe. Paráda. Přestože trvalo hnusné počasí, abych tak řekl - zima jaxfiň a furt chcanec - bylo mi v Londýně blaze. Chodili sme přes poledne plavat na nedaleký bazén, což je zvyk, který mě neskutečně blaží. Prozkoumali jsme pár restaurací, což je veskrze příjemné a taky jsem se konečně utvrdil v tom, že kočku do bytu nechci (kdysi mě chytal nějakej fantas, jakože bych to zkusil) ančto sme se museli decentně starat o kočku pana domácího. Zmíním ještě dvě události - výbornou pařbu v Camdenu s Majdou, kterýmu tímto děkuji za ukázání výbornýho lokálu. Kdo zná Majdu, ani ho nemohlo překvapit kam nás zavedl. Camden jako čtvrť vyhlášená nočním životem nabízí nepřeberné množství různých podniků, ale Majda nás najisto zaparkoval v místním "Black Diamondu" - většina z vás toto "hrůzné" metalové doupě s boží atmosférou pamatuje. Osazenstvo hospody na sobě mělo víc cvočků, kůže, tetování, pierciengů, nášivek, barev vlasů a různých módních doplňků než jich vidíte za dva roky v celé Praze. Nicméně panovala příjemná atmosféra, opět lahodně syčel Guinness a k tomu DJ vyhrával jakoby mi viděl do sluchovýho centra. Jen jednou nějaký hodně podnapilý metloš, ještě dost brzdy, tak kolem osmé, vystartoval na někoho u stolu, ale během minuty ho vyvedla vyhazovačka s vyhazovačem, který se nám mile za celý incident omluvil. Začínám pomalu uvažovat o změně názoru na vyhazovače v knajpě-klubu. No a ještě se musím pochlubit, že jsem nečekaně zvítězil v celovečerním mariáši, což se zrovna mě moc často nestává :)
A ještě jedna věc z Londýna - Islington je čtvrť, kde má fotbalový svatostánek Arsenal. Přestože jsme tam byli jen pár dní, hned 2x se nás tato skutečnost dotkla, ba co dím, vrazila do nás. Jeden večer jsme po neúspěšné návštěvě kina hledali příjemnou "nálevnu", kdežto bychom údy znavené černým mokem podepřeli. Bohužel všude plno i na chodbičce na "toaletu", protože to zrovna Arsenal mastil s Barcelonou v Lize mistrů. Nicméně zima nás nakonec přece jen do jedné hospody vmáčkla na bar a o přestávce jsme dokonce uzmuli místo pod televizí (kde samozřejmě nikdo nechtěl sedět, páč na ni nebylo vidět). U stolu si s náma vylamoval krk ještě jeden francouz, s kterým jsme se dali do řeči a který byl velkým fandou Arsenalu, jako celá hospoda. Nejsem žádnej fotbalovej fanda, o Arsenalu i Lize mistrů vím, že to existuje, ale musím říct, že atmosféra byla napřed zajímavá, pak příjemná, nakonec až neuvěřitelná. Sám frantík nám sdělil, že na ty zápasy prostě musí do knajpy, kvůli těm atmosférám, v Londýně byl 4. rokem a když se přistěhoval Arsenal mu byl jedno. Musím říct, že bych asi taky začal chodil, bylo to velmi emotivní v příjemném slova smyslu. Taky nás uklidnil, že se nemusíme bát žádných bitek, hooligans, rowdies a já nevím kýho čerta ještě. Po zápase jsme šli domů a ulice byly plné fanoušků spořádaně se vracejících domů.
Druhá zkušenost, už nebyla tak příjemná, ale byla ještě možná větším překvapením. Poslední den, když jsme měli odlétat jsme si vyrazili do města, na byt se vracli kolem asi 4 odpolední, vzali krámy a vydali se nic zlého netuše zpátky na metro. Nejbližší stanice je ovšem zrovna kousek od stadionu a během těch asi 40 minut, kdy jsme si zaskočili domů skončil zápas. Bál sem se, že se třeba nevejdeme do prvního vlaku nebo tak něco, ale bylo to o dost horší. Vůbec jsme se nedostali do metra. Stadion má kapacitu 40 000 lidí s maximem 70 000. Nevím kolik jich tam ten den bylo, ale ulice jich byly plné. Všichni stejný hadry a fronta vůbec na vstup do metra se táhla asi 200 metrů od vlezu. Všechno řídili policajti, vše bylo v klidu, ale museli jsme brát taxíka a tágař jelikož znal boční uličky tak nás nakonec dovezl včas. I na King´s Cross ve vlaku bylo plno červenejch šál. Že budou tisíce lidí čekat v hodinové frontě na to, aby se dostali ke vstupu do metra sem fakt nečekal.
Pak jsem ve vlaku zamáčk slzu a jediný pozitivní na Lutonu bylo vědomí, že už druhej den se budu v Pešti válet v lázních, což sem dělal po návratu dva dny, abych prohřál kosti promrzlý až do morku - Londýn je boží, ale to počasí je fakt fakap :)
No comments:
Post a Comment